Píše se rok 79 po Kristu a v Kampálii, tedy Neapolské zátoce, nikdo nevěnuje pozornost varováním přírody. Občasné záchvěvy země nikoho neděsí, obyvatelé Pompejí jsou na ně zvyklí, vždyť žijí pod sopkou. Navíc se naivně uklidňují, že Vesuv má svá bouřlivá léta dávno za sebou. Ani v osudném roce 79, kdy na počátku října z ničeho nic vyschly veškeré studny ve městě, zůstávali Pompejané v klidu a dále se věnovali oblíbeným bakchanáliím. Když pak 24. října (dříve se výbuch datoval do srpna, pozdější vulkanologické výzkumy ukázaly, že Vesuv dal obyvatelům města dva měsíce k dobru) dochází k výbuchu vulkánu a nebe na několik dní zahalí prach sopečného popela. Na záchranu už je pozdě. Vesuv explodoval silou sto tisíckrát silnější, než s jakou explodovala atomová bomba v Hirošimě.
Vesuv - výbuch silnější než Hirošima
Při první erupci začal Vesuv chrlit k nebi přibližně 150 000 tun popela, lávy a žhavých kamenů za sekundu do výše 32 kilometrů, a to rychlostí 1400 kilometrů z hodinu. Sopečného mraku smrti se po erupci chopil jihovýchodní vítr a směřoval ho přímo na Pompeje. Na město se snášelo 15 centimetrů popela a veškerého sopečného materiálu každou hodinu. Do noci bylo město minimálně metr pod povrchem všeho, co sopka vyvrhla. S ránem však noční můra Pompejanů neskončila, právě naopak. Vesuv se chystal na druhé kolo.
Pohřbené Pompeje
Z hory začaly unikat pyroklastické proudy, vlny rozpálených sopečných plynů, magmatu a popela o teplotě zhruba tři sta stupňů Celsia. První dech vulkánu prošel městem během půl minuty a nezanechal za sebou živou duši. Smrt nastala okamžitě. Lidé umírali dříve než dopadli na zem, příčinou smrti však nebylo zadušení, ale zničení měkkých tkání žárem. Zkroucené polohy, ve kterých byla většina lidí nalezena a které byly dlouho vysvětlovány jako důsledek dlouhé agónie, byly naopak výsledkem reakce na teplotní šok. Jakoby si však Vesuv chtěl být jistý, že nikdo nepřežil, vypustil ještě další dvě pyroklastické vlny, obě silnější než první a dohromady zasypal město šesti metry sopečného materiálu. Město bylo doslova pohřbeno, v jeho zdech našlo smrt okolo 16 000 lidí.
Nečekaný objev
Pompeje byly doslova fyzicky vymazány ze světa, mocný pokryv popela a pemzy, které Vesuv tři dny chrlil, pohřbil město na dalších šestnáct století. Jméno i poloha Pompejí byla zapomenuta. Světlo světa spatřily až roku 1599, kdy italský architekt jménem Fontana navrhoval nové koryto řeky Sarno. Svému objevu sice intenzivní pozornost věnoval, ale narazil na něco, co bylo na sklonku 16. století prakticky nemožné zveřejnit, Fontana objevil erotické umění Pompejanů, které by si v ničem nezadalo s dnešní pornografií. Rozhodl se tedy fresky a sochy znovu ukrýt.
Pod vrstvami popela
Ke skutečnému archeologickému průzkumu došlo až o 149 let později, odkryty byly nejen erotické fresky, ale též mnoho zachovalých budov. Pompeje jsou dodnes díky tragédii před dvěma milénii nejzachovalejším městem starověkého Říma a archeologům poskytují cenné informace o architektuře a stavitelství na počátku našeho letopočtu. Přelomovým nápadem v archeologii Pompejí byl rok 1860, kdy se do výzkumu zapojil Giuseppe Fiorelli. Během prvních vykopávek byly občas nalezeny dutiny ve vrstvě popela, které obsahovaly lidské pozůstatky. Fiorelliho napadlo vyplnit dutiny sádrou a získat tak jasnější obraz o podobě obyvatel Pompejí. Výsledkem je pohled na jejich poslední sekundu života, výraz zděšení v jejich tváři je dosud velice realistický.
Pompejané měli kvalitní chrup
Fiorelliho odlitky prošly počítačovou tomografií. Tentokrát však CT nesloužilo živým, ale mrtvým. Prvním poznatkem tomografické analýzy bylo zjištění vysoké kvality chrupu obyvatel Pompejí. Kvalita zubů je dokonce vyšší než u mnohých lidí v současnosti. Objevilo se sice několik nekompletních zubů, ale k poškození došlo patrně mechanicky (například uštípnutí zubu při pádu), žádné zubní kazy ani jiné obdobné problémy se neobjevily. Archeologové si to vysvětlují dvěma aspekty. První je skladba jídelníčku, Pompejané jedli velké množství potravin obsahujících vlákninu a též se vyhýbali pokrmům s vysokým obsahem tuku a cukru. Druhý je propojen s životním prostředím pod Vesuvem.
Mrtví z Pompejí
Chtěli byste navštívit Pompeje?
Naaranžované lidské ostatky
Pompeje stále jsou předmětem intenzivního archeologického výzkumu a odhalují nové poznatky o životě nejen tamních obyvatel, ale i o stavu římské společnosti. „Dlouho se předpokládalo, že sádrové odlitky lidských těl byly naaranžovány tak, aby dodávaly více dramatu pompejskému příběhu,“ říká Valeria Amoretti z Archeologického Parku v Pompejích . Z toho důvodu Amoretti spolu s týmem kolegů zkoumali 14 odlitků a z kostí 5 z nich odebrali vzorek DNA. Co zjistili, naprosto přepsalo dosavadní interpretace o těchto lidech.
Nepřekvapilo nás, že Řím byl multikulturní říše a že Středomoří spolu s jeho přístavy spojovalo lidi
Valeria Amoretti, Archeological Park, Pompeje
Co říká věda
Například dospělá osoba se zlatým náramkem a dítětem na klíně byla dlouho považována za matku dítěte. DNA analýza prokázala, že se ve skutečnosti jedná o muže a že dítě s ním nemá žádnou biologickou vazbu. Další lidský odlitek dlouho považovaný za otce, také není s ostatními pokrevně spřízněn. Pár v objetí prezentovaný jako dvě sestry nebo matkou s dcerou také nepojí krevní pouto. Genetická analýza dále odhalila, že Pompejané měli rozličný původ s kořeny ve Středomoří, Severní Africe, žila zde také židovská populace. Alissa Mittnik z Harvardské univerzity zdůraznila důležitost aplikace vědy dřív, než dojde k výkladu archeologických objevů. „Připomíná nám to, že nejsenzačnější výklady nemusí být pravdou a nutí nás znovu se ptát,“ říká Mittnik, vědkyně z týmu, jehož výzkum publikoval odborný magazín Current Biology.
Zdroje:
Související články
