Když si vygooglíte figurky z cukrové hmoty, naskočí vám rozsáhlá nabídka jedlých postaviček. Vybírat si můžete například z postav Tlapkové patroly, Harryho Poterra i Super Maria. Tvary jsou většinou jednoduché, barvy pestré a určené převážně dětem. Je až k neuvěření, jak moc se liší od prvních výtvorů z 15. století.
Dekadentní umění renesance umělo osladit život
Když se cukr dostal konečně k Evropanům a ti jej přetvořili dle svých chutí, stala se z cukru jedna z nejcennějších komodit tehdejšího trhu. Cukr neurčoval míru majetku, ale celý společenský statut. Z počátku se však nejednalo o pouhou kulinářskou přísadu, nýbrž i umělecký materiál.
Na Instagramu Tashy Marks můžete nalézt nejen její práci a komentáře k cukrovým sochám, ale i tento historický obraz cukrovaru.
Z dezertů se stala malá umělecká díla a téměř každý, kdo během renesance fušoval do sochařství, si někdy vytvaroval i královský dezert. Nejednalo se o prosté figurky s vypoulenýma očima a obarvené umělým sladidlem. Sochy byly komplikované, spletité a detailní. Udržovali si bělavou barvu cukru a z pouhé fotky byste vůbec nemuseli poznat, že se jedná o dnes již téměř směšně levný cukr.
„Cukr byl až do 19. století drahou komoditou,“ říká Tasha Marks pro Mental Floss. „Byl to luxus, který nakonec překročil třídní hranice. Po staletí si ho však mohli dovolit jen velmi bohatí lidé.“
Sochy byly často alegorické, plné andělů, státních symbolů a vyobrazení dějin. Obsahovaly několik postav v různorodých polohách i jiné dekorativní prvky, jako plastiky a malby v kostelích a u oltářů. Vyřezávání z homolí cukru bylo vysokým uměním a cukrář, který tyto techniky zvládal, byl ve společnosti uznávaným občanem. Pro umělecké sochaře to byla zajímavá spíše volnočasová aktivita a dekadentní zábava. Například je známo, že slavný italský barokní sochař Gian Lorenzo Bernini u cukrových homolí relaxoval.
Poživatelné sochy s politickou tematikou se objevily již na korunovační slavnosti osmiletého Jindřicha VI. v roce 1429, kdy se cukr používal spíše jako koření. Ačkoliv největší slávy jedlé umění dosáhlo až o dvě století později během renesance, jeho vývoj je spjat s prvním náklady cukru vyloženými v Evropě. Schopnosti cukrářů nakonec doputovaly i do kolonií, v jejichž srdcích se uchovává dodnes. Například v Mexiku se na den mrtvých vytvářejí lebky právě ze stejné cukrové hmoty.
Související články
Hořká historie cukru
„Růst spotřeby cukru šel ruku v ruce s vývojem dezertních hostin,“ říká Marks. „Když se cukr změnil z koření a sladidla ve statusovou ingredienci, jeho spotřeba exponenciálně rostla.“ Za krásnými sladkými sochami se však skrývá dobře známá a temná otrokářská historie, jež běloskvoucí umělecká díla očerňuje a hanobí. Byly to právě cukrové plantáže a vývoz cukru, které poháněly obchod s otroky. Vznikl pojem trojúhelníkový obchod, kdy hladký průběh obchodu závisel na třech typech nákladu.
V Japonsku cukrové sochy opět dotáhli o krok dál. Renesanční i barokní sochaři by zůstali s pusou dokořán...
Jedna loď mířila do karibských kolonií s náklady zbraní, mědi, látek a jiných potřebných pokladů, druhá s otroky z Afriky do Karibiku a poslední z Karibiku do Evropy s nákladem vypěstovaného zboží. Kromě cukru se brzy uchytil i tabák a melasa a v Americe na několik století panovala otrokářská nadvláda. Královské umělecké dezerty tak byly draze vykoupeny utrpením otroků, to ale není žádné tajemství.
