Během druhé světové války si němečtí představitelé mysleli, jak geniálně vyzráli na kontrolu neukázněných válečných zajatců, když je shromáždili do prominentního zajateckého tábora pro důstojníky na hradě Colditz. Místo toho zcela neúmyslně vytvořili málem univerzitu pro útěky. „Když zavřete všechny zlobivé kluky do jedné třídy, co udělají? Zapálí třídu,“ píše Ben Macintyre ve své knize Prisoners of the Castle: An Epic Story of Survival and Escape from Colditz, the Nazis' Fortress Prison (Vězni zámku: Epický příběh o přežití a útěku z Colditz, nacistické zajatecké pevnosti).

Stále na útěku

Zámek Colditz byl postaven v 11. století, nedaleko Lipska v údolí řeky Mulde. Od roku 1939 do roku 1945 zdánlivě nedobytnou pevnost nacisté využívali k ubytování stovek spojeneckých válečných zajatců v táboře s názvem Oflag IV-C (Oflag je zkratkou z německého slova Offizierlager). Jenže důstojníci celé dny jen vymýšleli, jak z Colditz utéct, v jednom okamžiku dokonce docházelo v průměru k jednomu pokusu o útěk denně, přičemž vězni mezi sebou svým způsobem soutěžili. Úspěšných vězňů, kterým se podařilo uprchnout nejen ze zámku, ale i za německé hranice bylo jen 32.

Válečná historie, nejlepší úniky a zajímaví hrdinové, navíc s českými titulky, to stojí za vidění

Zdroj: Youtube

Nechyběli Češi

V jeden okamžik zajatci dokonce hloubili najednou až šest různých tunelů, nevyhnutelně se navzájem doslova podkopávali. V důsledku toho museli zajatci zřídit jakýsi mezinárodní výbor pro úniky, aby si navzájem neškodili. Mezi zajatci byli důstojníci všech spojeneckých armád, nejpočetnější a také v utíkání nejaktivnější byli Angličané a Francouzi. Byli zde i českoslovenští letci, například Čeněk Chaloupka, o jehož pokusech dostat se na svobodu se tu vyprávějí celé legendy.

Námět pro film

Tunely, převleky za německé vojáky nebo přadleny, poslání v balíku či kluzák z povlečení, některé z nejpodivnějších pokusů o útěk a zajímavé postavy za nimi by stály za vlastní knižní nebo filmové zpracování. Zatím se útěky z Colditz dočkaly britského televizního zpracování, díky kterému do malé saské obce stále proudí návštěvníci z Velké Británie. A na trhu je i desková hra Únik z Colditz.

140 metrů pod zemí

Jeden z nejznámějších únikových tunelů v Colditz dostal přiléhavé jméno Le Métro, neboť 140 metrů dlouhý tunel vykopali Francouzi. Vedl přes věž s hodinami, dvě patra sklepů a končil jen několik metrů od okraje útesu. Měl vlastní ventilační systém, a dokonce promyšlený systém pro včasné varování, takže když se blížily německé stráže, budovatelé tunelu odložili nástroje. Bohužel Le Métro nebylo nikdy využito, protože ho Němcům prozradil francouzský informátor výměnou za svobodu a tunel byl zničen. Macintyre ve své knize uvádí, že stavba tunelu nebo jakákoli příprava útěku pomáhala zajatcům zůstat při smyslech: „Věděli, že ne všichni se dostanou ven, ale byli připraveni věnovat své různé dovednosti a odborné znalosti tomuto společnému úsilí.“

Kaší lepený kluzák

Brity to spíš než podzemí táhlo do výšek, aby ne, bylo tu několik pilotů Royal Air Force. Když v místní knihovničce našli knihu o stavbě letadel, bylo rozhodnuto. V posledním roce existence zajateckého tábora v Colditz postavili pilot Bill Goldfinch a asi sto dalších pomocníků v tajnosti na půdě za falešnou stěnou dvoumístný kluzák. Sestaven byl z 600 jednotlivých ručně vyřezávaných kusů dřeva různého původu, plášť měl z povlečení a slepený byl ovesnou kaší. Představa byla taková, že by se kluzák katapultoval ze střechy pomocí systému lan, kladek a závaží a doplachtil na louku za řekou. Kluzák byl téměř dokončen, když 16. dubna 1945 Spojenci tábor osvobodili, takže nikdy nevzlétl. Co se s ním pak stalo, není jasné, ale dochovaly se originální nákresy.

Funkční model

Podle nákresů byl v roce 1993 zkonstruován model v třetinovém měřítku a spuštěn ze střechy zámku. O šest let později byla společností Southdown Aviation Ltd postavena replika ve skutečné velikosti a vznesla se z hradu jako součást dokumentu o věznici. Byl sice řízen na dálku, ale opravdu vzlétl a dokázal, že by únik býval byl možný.

Útěk před rasismem

Je populárním mýtem, že vězni z Colditz byli jako skupina bratrů sjednocených společným cílem. „Pravdou je, že to bylo jako se zbytkem světa,“ píše Ben Macintyre. „I zde zajatce hluboce rozdělovala rasa a třída, politika a sexualita.“ Jako příklad uvádí příběh Dr. Birendra Natha Mazumdara, indického lékaře z Královského armádního lékařského sboru, který trpěl ze strany svých spoluvězňů. „Ne od Němců, ti s ním zacházeli jako s jakousi propagandistickou příležitostí, ale ostatní vězni s ním zacházeli jako s druhořadým občanem, nutili ho vařit a uklízet, a co bylo nejhorší, řekli mu, že on utéct nesmí.“ Nakonec držel hladovku, aby ho Němci převezli do indického vězení v nacisty okupované Francii. Jeho přání se mu splnilo, z tábora se mu podařilo utéct a projít pěšky 400 mil přes nacisty okupovanou Francii do Švýcarska.

Působivá prohlídka

Po válce na zámku byla nemocnice a za časů NDR blázinec. Dnes je nově možné v části zámku zažít vskutku neobvyklou prohlídku. Zámek zůstal prázdný, místy jsou vidět renesanční stropy, vedle tapety nebo dlaždičky z dob NDR a pod nimi vchod do tunelu z války. Ta kombinace je už tak působivá, když se k tomu vydáte na individuální prohlídku s tabletem, díky kterému ožívají příběhy ze tří různých období dějin zámku, je iluze naprosto dokonalá. Tablet mluví i česky a když ve virtuálním světě najdete jeden z předmětů, zcela vás pohltí hra na únik ze zámku. Stále tu probíhá i vědecká činnost, místní historici se snaží dát dohromady osudy všech zajatců, najít je můžete ve dvou počítačích a třeba doplnit mezery, pokud byste snad v rodině měli někoho z dávných hrdinů.