Pokud se vydáte z Vranova nad Dyjí do Hardeggu, nemůžete bunkry minout. Jsou jich tu totiž desítky. Ostatně nedaleko zámku ve Vranově je jim věnováno samostatné muzeum v terénu. Není divu, po anšlusu Rakouska měl Hitler volný přístup do Československa i z jižní strany republiky, a obavy, že by mohl tento směr využít k válečnému obsazení, byly naprosto na místě.

Most pod palbou

Pokud se podíváte, kam jsou namířeny střílny u celnice, hned je jasné, co měly chránit. Most! Jeho konstrukce zůstala zachována i přesto, že byl několikrát podminován a několikrát byly nálože odstraněny. Zaminování mostu poté, co Hitler obsadil Československo, totiž ztratilo smysl.

Bunkr u celnice

Dnes je z bývalé celnice u Hardeggu vybudované informační středisko Správy národního parku Podyjí a součástí budovy je poněkud atypický bunkr včleněný přímo do domu. V současnosti je po renovaci, možná je škoda, že byly zamaskovány díry po kulkách, které způsobila přestřelka v noci z 25. na 26. září 1938. „Při kontrole družstev Stráže obrany státu jsem asi 28. září 1938 přišel také k družstvu finanční stráže umístěném v budově celního úřadu Čížov u silničního mostu přes Dyji do Hardeku a při tom mi byly hlášeny podrobnosti i příčina přestřelky. Viděl jsem také rozstřílená okna, dveře, stěny i nábytek v I. poschodí budovy od střel těžkého kulometu z hradu Hardeku. Podle tohoto vylíčení dal podnět k přestřelce nějaký četař z naší pevnůstky u Dyje vlevo od celního úřadu, který vystřelil z pistole přes řeku směrem na silnici v Hardeku, po které šel nějaký říšský celník. Na to vznikla z Hardeku střelba, která byla našimi družstvy SOS a vojskem opětována…,“ zavzpomínal po válce nadporučík Drobný.

Viděl jsem také rozstřílená okna, dveře, stěny i nábytek v I. poschodí budovy od střel těžkého kulometu z hradu Hardeku.

nadporučík Drobný

Dřevo z borovice v bunkrech nechali

„Drtivou většinu bunkrů v Podyjí postavila stavební firma Ing. Jaroslav Smítal z Kroměříže, jejíž dělníci se zde potýkali především s nedostatkem sjízdných cest, kterými by bylo možno na staveniště dopravovat stavební materiál a potřebné zařízení. Kam nedojelo auto či povoz nebo nebylo možno dotáhnout míchačku, musela nastoupit síla lidských paží. Na výstavbě opevnění v Podyjí bylo v roce 1937 zaměstnáno přibližně 250 dělníků české a německé národnosti, desítky dalších dělníků pak v letech 1936 a 1938. Na přípravě obranné linie jen zde v Podyjí odpracovali dělníci několik stovek tisíc pracovních hodin,“ informuje popiska stálé výstavy v informačním centru. Bednění bylo povětšinou z borovicového dřeva. Zatímco vnější bednění po nalití betonu bylo odstraněno, uvnitř bunkru ho ponechali jako tepelnou i zvukovou izolaci.

Unikátní bunkry francouzského typu

Fandové 2. světové války bezesporu vědí, kde hledat unikátní bunkry s kruhovým průzorem. „Národní park Podyjí skrývá jednu z raritních pevnůstek typu C-180. Postaveno jich bylo jen pět a všechny jsou na jižní Moravě.  Díky širokému půlkruhovému průzoru v přední části objektu měla posádka široký výhled. Jednalo se tak zřejmě o pozorovatelnu. Posádka uvnitř nebyla ale dostatečně chráněna před palbou nepřítele. Možné také je, že mohla sloužit pro dělostřelectvo. Podobné typy bunkrů se totiž objevily později na francouzských březích jako součást Atlantického valu, který měl ochránit Němci dobytá území před invazí Spojenců,“ píše se na stránkách Správy národního parku. Jeden z nich je na poloostrově Babka u Vranovské přehrady, další třeba nedaleko Poustevníkovy lávky.

Podobné typy bunkrů se totiž objevily později na francouzských březích jako součást Atlantického valu

Správa Národního parku Podyjí

Součástí byly i překážky tvořené proslulými „českými ježky“ ze svařených kolejnic, betonové bloky a protipěchotní kolíky proplétané ostnatým drátem. Kolíků bylo do září 1938, kdy došlo k odstoupení pohraničí, v Podyjí umístěno kolem 30 000 kusů. Později část překážkových prvků Němci použili na západní frontě.

Zdroje: Správa NP Podyjí, Bunkry.cz