Není to Svatá Helena, vesnice, která se rozkládá přímo nad mohutnou řekou Dunaj. Není to Gernik, malebná krasová vesnice pyšnící se vlastním úřadem a vodními mlýny. Není to Rovensko, nejvýše posazená vesnice a cíl romantických cestovatelů. Není to ani hornický Bígr, ani nejdále od českých vesnic položená Šumice. Je to Eibentál, vesnice s antracitovou minulostí, s novou asfaltovou cestou a s jádrem přímo u výčepu U Medvěda, kde se letos již poosmé odehrávalo nejnáročnější a přesto největší české hudební dobrodružství mimo hranice Česka a Schengenu. Festival Banát tu totiž oslavil narozeniny předposlední týden v srpnu

A tak to začalo. První autobusy přivážejí polomrtvé dobrodruhy, kteří se sami chtěli přesvědčit o nebezpečí, které půlkilometrový vlak s 1100 natěšenými pařmeny skrývá. Všichni spolu. Zcestovalí a cestující. Fotografové a fotografovaní. Kapely mezi kolujícími kapalinami. Společně v těsných prostorách sdíleli vzduch, pot, opojení, chuť zpívat a chuť pít… a nakonec došlo i na chuť spát. Postavy, ještě včera připomínající slušné a nevinné občany, si teď nemohoucně ale stále s úsměvem na rtech tahají svá cinkající zavazadla. Vše vypito? Nevadí, višňovka je již dávno připravena. Rumunští domorodci připravili pálenky na stolečky před jejich domovy a čekají na první obchody. Kemp je daleko, krosny se nahromadí u nejbližšího výčepu a jejich majitelé se prosebně domáhají studeného piva. Zlej jů, zlej mí, zlej ví tugedr. Roj vyschlých hrdel vytvoří frontu v okamžiku.

„Na Banát!“

První přípitky v cíli, euforie se znatelně prosakuje skrz kopce obléhající přes 6 kilometrů dlouhou silnici. A festival může začít.

Kapela Hadec jako první letos rozeznívá stage U Medvěda svými kytarovými akordy. Den se pomalu přelívá v první festivalový večer. Čeká nás Prago Union. Hip-hopoví šamani rozpohybovali davy a nenuceně nás vnesli do té pravé banátské nálady.

Z večera noc, z noci ráno. Nedýchatelno ve stanu, nepříjemné sluneční paprsky otevírají údernými záškuby těžká a slepená oční víčka. Probuzení s oroseným čelem a lehkou dezorientací v prostoru a čase. Snaha vzpomenou si na předcházející večer. A jéje, někdo to snad přehnal s višňovkou od paní Josefky. Eibenthálskou ulicí se, avšak chaoticky a malátně, pohybují zbloudilé duše, které ještě stále nenašly místo k ulehnutí a kvalitně tak demonstrují úspěšnost předešlého večera. Ty, které ano, bezostyšně ulehají na krajnicích asfaltové silnice a nechávají hladinu alkoholu klesat za zvuků potůčku Tisovice. Lepší než ze Spotify.

Foto: Ondřej Koňas

Je třeba se připravit na další večer. Na to, až se budou lehce oblečené ženy ve svitu zapadajícího slunce pohupovat na chanson-punkové rytmy kapely Helemese či multižánrové skupiny Therne Čhave a muži křečovitě svírat již třetí desítku chmelového moku. Během festivalu zazní i mnoho dalších českých hudebních velikánů a jejich menší, avšak ne méně kvalitní, sourozenci. Na Zrní, model kladenského mixu žánrů, je třeba zvlášť nasbírat energii. Areálem se roznášejí vůně dobrodružství se zeleným listem. Žádná pravidla. Možná jen to, že dodávkám s rumunskými řidiči je třeba se vyhýbat, jelikož svou nespoutanou jízdu v sedmimístném taxi rozhodně nehodlají krotit. Na vrcholu Kovárny se míhají obrysy dobrodruhů, kteří se rozhodli sledovat dění pod sebou ze shora, podstoupili téměř horolezecký výšlap na kopec, kde se i spánek stává vertikální záležitostí.

Foto: Martin Barabáš

Vzduch proudící kolem Ujbányje voní po legendární pljeskavici rodiny Bibesković, koluje višňovka, úsměvy zářivé jako banátské slunce jsou nevyčerpatelnou dávkou energie až do poslední minuty festivalu. Davy unavených, ovšem šťastných párů očí se se znatelnou tesknotou ubírají ke Křížku, kde je ze spárů kouzelné závislosti na banátské atmosféře osvobodí autobusy vyjíždějící směr Oršava. Vlak je připraven. Festival končí. Rumunské rodiny sklízejí stolečky se zbylými lahvemi pálenek.

Foto: Martin Barabáš

Tak zase za rok, Banáte!

Klára Moravcová

"Ty tak krásně píšeš, z Tebe bude novinářka!" říkávala moje češtinářka. Hezky jsem psala, ale to je na žurnalistiku málo. A tak jsem tady, cestuju, vylévám si srdíčko a užívám si rok bez studia dělám něčeho, co mě baví, ale nikdy mě nebude živit - psaní.