2 hodiny šlapání do kopce za papoušky Ara militaris
Je odpoledne 29. července 2018 a my právě míříme do vesničky Santa María de los Cocos v mexickém státě Querétaro. Po odbočení z hlavní cesty nás čeká ještě 30km klikaté lesní cesty. Po 10km končí asfalt a zbylých 20km po štěrkové cestě nám trvá necelé 2 hodiny. Do vesničky přijíždíme v podvečer. Tvoří ji vlastně jen několik desítek domků posetých po okolních kopcích oddělených kukuřičnými políčky. Je až s podivem, na jakých svazích, jsou některá pole umístěna.
Brána byla zamčená a nikde nikdo
Zastavujeme před ekocentrem, které spravuje místní Ejido, což je forma zemědělského družstva. Brána je ale zamčená a nikde nikdo. Naproti v obchůdku se ptáme naší lámanou španělštinou, kde najdeme někoho z ekocentra. Paní odpovídá, ať počkáme 5 minut a posílá syna na motorce někam do vesnice. Za pár minut je motorka zpátky a syn prodavačky za sebou veze pracovníka ekocentra.
Důvod, proč jsme zavítali právě sem je ten, že se v blízkosti vesničky nachází Sótano del Barro, druhá největší vertikální jeskyně na světě, a v ní hnízdí kolonie papoušků Ara militaris (Ara vojenský). V místním ekocentru si můžete najmout průvodce, který Vás vezme k propasti, ze které ráno po východu slunce vylétávají papoušci za krmením. Návštěva bez průvodce není možná.
Ilustrační obrázek
Brána do ekocentra
Noc nebyla zrovna podle našich představ
S Fernandem, pracovníkem ekocentra, se domlouváme, že vyrazíme ve 4 ráno. V centru je možné se i ubytovat v jednoduchých pokojích. Nám ale stačí místo na parkování, protože spíme v autě. Fernando nás tedy pouští za bránu a po večeři jdeme brzy spát, abychom to zítra zvládli.
Noc nebyla zrovna podle našich představ. Ve vesničce je na rozdíl ode dne, v noci docela živo, a tak jsme byli několikrát probuzeni štěkáním psů. Těch je zde opravdu požehnaně a když se kolem třetí ráno konečně trochu uklidnili, začali pro změnu kokrhat kohouti a na kopci hlasitě hýkat osel. Ale to patří k cestování.
Ve 4 hodiny ráno jsme se před ekocentrem potkali s Fernandem a k našemu překvapení jsme zjistili, že nebude našim průvodcem on, ale Luis. Asi 50-ti letý šlachovitý chlapík v kovbojském klobouku, košili a riflích.
Začali jsme stoupat do kopce nad vesnici. Měsíc byl skoro v úplňku, a tak jsme si ani nemuseli moc svítit. Asi po 2 hodinách chůze a převýšení kolem 1000m jsme stanuli na okraji propasti. Byla stále tma a Luis nám naštěstí ukázal, že jsme u okraje opravdu strmé skalní stěny. Tady jsme se usadili a čekali než se začne rozednívat. Chvíli po nás dorazil ještě jeden pár mexických turistů s průvodcem a tak nás tam bylo celkem 6.
Ilustrační obrázek
S Fernandem, pracovníkem ekocentra a Luisem, naším průvodcem
Z jeskyně se ozývaly skřeky připomínající řev paviánů
Asi po 20-ti minutách čekání se s prvními slunečními paprsky z hloubky jeskyně začaly ozývat skřeky připomínající řev paviánů. To vždy trvalo několik minut a opět utichlo. Později jsme v hloubce pod námi, stále ještě za šera, začali rozeznávat siluety létajících papoušků. Naštěstí jsme si s sebou vzali dalekohled. I když mají papoušci rozpětí křídel okolo 1m, i tak nám v hloubce nepřipadali o moc větší než holub. Většinou létali v párech, ale občas vzlétlo i hejno o dvaceti a více kusech a zase si posedali na okolní vegetaci. Kvůli jejich dobrému maskování bylo obtížné vidět je sedící na stromech i s pomocí dalekohledu.
Když slunce vyšlo úplně, začali první papoušci opouštět jeskyni. Tehdy jsme konečně mohli vidět jejich barvy, které tvoří kombinace zelené, modré a žluté s malou červenou ploškou nad zobákem. Za jejich letu jsme ale byli schopni rozeznat nejvíce zelenou a modrou. Byl to opravdu zajímavý zážitek. I když jsme je bohužel neviděli příliš zblízka a nepodařilo se je žádného detailně vyfotit, i tak bylo možné odhadnout jejich skutečnou velikost.
Ilustrační obrázek
Dalekohled se opravdu hodil
Průvodce nás cestou dolů několikrát opustil
Pozorovali jsme tuhle leteckou show dohromady asi 2 hodiny. Průvodce Luis říkal, že jsme mohli vidět asi 50 - 60 papoušků. Sestup dolů už nebyl tak náročný a konečně jsme mohli vidět krajinu, kterou jsme za tmy procházeli nahoru. Luis si několikrát odskočil ze stezky hledat svoje muly, které mu před několika dny utekly a my jsme se kochali krásnými výhledy na zelené kopce pohoří Sierra Gorda. Asi kolem 10. hodiny jsme byli opět před ekocentrem. Rozloučili jsme se s Luisem i s Fernandem a odjeli jsme se spokojeným pocitem, že jsme viděli a zažili něco ne až tak běžného.
Ilustrační obrázek
Sótano del Barro, druhá největší vertikální jeskyně na světě. Ještě za šera
Málo známá zajímavost
Tuto zajímavost jsme nenašli v nabídce žádné z cestovních kanceláří v okolních městech. My jsme se o ní dozvěděli z cestovatelské aplikace, kterou používají lidé, kteří většinou cestují na vlastní pěst a drží se dále od masových turistických atrakcí. To je na jednu stranu dobře, ale na druhou je pěkné podpořit místní věc, o kterou se starají místní lidé. Když budou mít pravidelný příjem z toho, že budou turistům papoušky ukazovat, tak nikoho snad nenapadne je třeba odchytávat. Protože cena jednoho papouška Ara militaris se pohybuje okolo 1000 amerických dolarů. A počty volně žijících jedinců tohoto ohroženého druhu se bohužel stále snižují.