Albánské Alpy (Bjeshkët e Nâmuna), u nás známé spíš pod černohorským názvem Prokletije, leží na hranicích Albánie, Černé Hory a Kosova.
Mezi minulostí a budoucností
Jsou to hory po čertech krásné, tvořené ostrými rozeklanými vápencovými a dolomitovými štíty, příkře klesajícími do hlubokých dolin. Nejvyšším vrcholem je Maja e Jezercës (2694 m). Pár desetiletí zpátky platily za turisticky skoro nepoznané území, evropskou divočinu. Časy se ale mění. I proto nás lákalo podívat se do horské vísky Theth co nejdřív, abychom tohle unikátní romantické místo ve skrytu velehor stihli zažít ještě předtím, než se z něj stane cestovatelský mainstream.
Cesta do srdce Prokletije
V sedm ráno vyjíždíme z města Skadar ze zastávky kousek od centrálního náměstí Seshi Demokracia předem objednaným mikrobusem. Míříme na sever. Do albánských hor se za turistikou cestuje zhruba od května do října, kdy je v nižších polohách krásně zeleno a na vrcholcích už nebývá sníh. Počasí je tu v květnu skoro na kraťasy. Zhruba ve třetině cesty se terén podél silnice z obou stran začíná zvedat, vjíždíme do širokého horského údolí a nabíráme nadmořskou výšku. Vrcholy Albánských Alp jsou na dohled. V půlce cesty zastavujeme ve vísce Bogë v podhůří Prokletije, máme možnost dát si malou pauzu v místní hospůdce Bar Café Gegaj. Dýcháme svěží chladný horský vzduch. Naproti hospůdce je malý hřbitov, za ním se až do oblak tyčí strmé, zelenou vegetací porostlé štíty hor.
Ikonický františkánský kostel v Thethu. I díky působení Františkánů se tu historicky událo mnohem méně případů krevní msty, než v okolí.
Po silnici čas od času prosviští minibus s turisty směr Theth. V Bogë i okolí vidíme úplně nové penziony a chatky, které zajímavě kontrastují s původními kamennými staveními s doškovými střechami. Ráz krajiny se tu díky výstavbě ubytovacích zařízení proměňuje a začíná připomínat třeba Rakouské Alpy.
Pokračujeme vzhůru čím dál tím dramatičtějším terénem směrem k samému srdci Prokletije. Máme úžasné výhledy. V zatáčkách překonáváme sedlo Qafa e Thorës s nadmořskou výškou 1775 m.n.m. Je tu možnost zaparkovat, kus dál po silničce se dokonce nachází restaurace s možností ubytování. V sedle Qafa e Thorës dřív asfaltová silnice končila. Ta je v roce 2024 už kompletně dokončená až k silničnímu mostu v samotném Thethu. Kam se před tím dostala jen terénní vozidla, zvládne dnes projet i zkušený řidič s obyčejným autem z autopůjčovny. Vede odtud i hodně strmá, asi 14 km pěší cesta do Thethu, která míjí slavné průzračné azurové jezírko Blue Eye (Modré oko) pod vodopádem Syri i kalter, na které se jinak chodí z druhé strany, z údolí od osady Ndërlysaj.
Ze sedla silnička klesá táhlými serpentinami do údolí sevřeného monumentálními horskými štíty, z nichž některé překonávají velehorskou hranici 2 500 metrů. Na několika vrcholcích a ve stinných svazích se ještě bělají zbytky sněhu, ale většina už letos roztála během teplého dubna. Ve spodnějších polohách bují zeleň, louky jsou plné květů.
Při pohledu shora člověk snáze chápe, jak je možné, že tenhle kraj zůstal po tak dlouhou dobu společensky izolovaný. Katolictví tu přežívalo navzdory islamizaci v období nadvlády Osmanské říše i navzdory potírání náboženství v období komunismu za albánského diktátora Envera Hodžy. Dodnes tu má vliv albánské zvykové právo, kanun.
Živá minulost: kanun a krevní msta
Kanun neboli albánské zvykové tradiční právo bývá často spojovaný pouze s krevní mstou (gjakmarrja, doslova pouštění žilou), to je ale jen jedna z mnoha zvyklostí, kterou kanun zahrnuje. Obsahuje také pravidla ohledně sňatků, postavení muže a jemu podřízené ženy v rodině, užívání přírodních zdrojů, udělování pokut za zločiny, pravidla správy území včetně volby zástupců lidu, nebo třeba dědická práva – v zásadě všechny praktické oblasti života. V devatenáctém století byly tyto normy sepsané do sborníku Kanuni i Lekë Dukagjinit, pojmenovaném podle legendárního středověkého vůdce místních klanů. Kanun má dodnes v zemi svůj vliv, vedle moderního evropského práva.
Ještě dnes z venkova někteří obyvatelé utíkají do měst, aby se vyhnuli odplatě.
Hana Táborská, cestovatelka
Je otázkou, do jaké míry budou zvyková práva přežívat i do budoucna a jak se dnes na tuto otázku dívají Albánci z různých koutů země. Konverzačně je to citlivé téma, na které jsme se místních neodvážili zeptat. Zvlášť v případě zákona krevní msty, podle kterého platí, že příslušník rodu má povinnost oplatit vraždu či újmu na cti příbuzného svojí vlastní rukou (existovaly ale i způsoby, jak věc vyřešit smírem – třeba sňatkem mezi zástupci nepřátelských rodin nebo platbou). Komunistickému režimu Envera Hodžy se krevní mstu podařilo ve zbytku země podstatně zredukovat, v Albánských Alpách se ale prokazatelně držela ještě v devadesátých letech, kdy dokonce počet případů začal stoupat – příčinou byly nevyřešené spory ohledně vlastnictví majetku po privatizaci po pádu komunistického režimu. Ještě dnes z venkova někteří obyvatelé utíkají do měst, aby se vyhnuli odplatě.
Krevní msta se u nás dnes často spojuje s Albánií a známá je také italská či korsická mafiánská vendeta. Kdysi ale bývala běžná ve většině rodových společností po celém světě a v modernějších společnostech byla praktikovaná například v Japonsku u samurajů.
Budoucnost Thethu: udrží si svou divokou krásu?
Po asi dvou a půl hodině cesty ze Skadaru se pomalu blížíme do vesnice. Ve svazích s nádhernými pohledy do údolí se nacházejí různá ubytování, u kterých řidič průběžně vysazuje spolucestující. Většinou jsou to zrekonstruované domy místních, teď slouží jako penziony. U silničního mostu v Thethu asfaltka končí a přechází do zpevněné cesty. Takhle asi vypadala celá silnička ještě před pár lety.
Je to údolí, pro které celá staletí nic neznamenají – jeho řeka by hravě mohla být prazdrojem celého světa a její břehy jsou příhodným domovem pro ty nejdivočejší instinkty a nezvladatelně planoucí vášně
Mary Edith Durham, britská cestovatelka a antropoložka
Cestopisy a fotografie nelžou! Konečně na vlastní oči vidíme Theth v celé své unikátní kráse, obklopený rozeklanými štíty hor, se zelenými zahradami a loukami a svým fotosymbolem - malebným františkánským kostelíkem z konce 19. století. Britská cestovatelka a antropoložka Mary Edith Durham popsala své první dojmy z vesnice na počátku 20. století ve své knize Albánské výšiny takto: „Je to ohromující, divoké místo, kde se údolí rozevírá. Země je to obdělávaná a dobře zavlažovaná díky důmyslnému systému kanálků. Na jejím povrchu se rozprostírají velké balvany, na kterých stojí kully. …Je to údolí, pro které celá staletí nic neznamenají – jeho řeka by hravě mohla být prazdrojem celého světa a její břehy jsou příhodným domovem pro ty nejdivočejší instinkty a nezvladatelně planoucí vášně.“ I dnes je jasné, že se díváme na to samé místo, i když kulla (obytná vysoká stavba, kde se skrývali muži před krevní mstou) je tu už jen jedna.
Řeka Perroi Zi a jedno z mnoha míst lákajících ke koupeli. Ledovou vodu kompenzuje žhavé slunce.
Pokrok se nedá zapřít. Rozhlížíme se na štěrkovém parkovišti před minimarketem Jezerka, kde je možné koupit základní jídlo, drogerii a berou tu i karty. Ve vesnici je před polednem celkem šrumec. Minibusy, které přivezly nové návštěvníky, zase nabírají ty, kdo už ves opouští. Jezdí tu i hodně místních aut. Něco sviští. Nad řekou funguje od letoška nová zipline a očividně se těší oblibě, každou chvíli někdo letí nad říčním kaňonem. Rozvoj turistické infrastruktury tu podporuje vláda v čele s premiérem Edi Ramou, jehož vizí je mít z Thethu do pár let turistickou destinaci evropských rozměrů.
Vesnicí také prochází relativně nová dálková trasa Peaks of the Balkans. Realizace tohoto rozvojového projektu výrazně napomohla k popularitě celé oblasti. Téměř 200 km stezky se vine jedním z posledních, člověkem zatím příliš neprošlápnutých divokých území Evropy a při tom propojuje úžasné přírodní scenérie alpských vrcholů Kosova, Černé Hory a Albánie. Místní obyvatelé, kteří se předtím hromadně přesouvali do měst za lepším, se mají proč vracet, je tu pro ně šance úspěšně podnikat. Po zpevněné cestě si to po vesnici mezi auty štrádují oslové a koníci, kolem místních kamenných stavení se pasou ovce a vlaje vyprané prádlo. Zevlující pejsánci nás zvědavě pozorují. Máme radost, že tu jsme.
Je to pořád vesnická idylka, i když je jasné, že původní prostota a jednoduchost služeb je ta tam. Náš dvoupatrový penzion je komfortnější než za stejnou cenu průměrná chalupa či apartmán v Krkonoších. Naklizeno, krásný, dřevem obložený pokoj s vlastní koupelnou a horkou sprchou, vše nové, balkonek s výhledem do vesnice. Domácí snídaně a několikachodové výtečné večeře z tradičních albánských jídel servírované s pedantskou pečlivostí pana domácího by si zasloužily vlastní kapitolu.
Toulky v okolí
Většina turistů tudy prochází jen v rámci delších přechodů (známá je třeba trasa z Valbony přes Valbonský průsmyk), ale i samotný Theth a jeho okolí má co nabídnout. Tradici gjakmarrja neboli krevní msty přímo ve vsi připomíná kulla (Kulla e Ngujimit) neboli opevněná věž, ve které se ukrývaly oběti meziklanových neshod. Je za drobný poplatek přístupná a slouží jako malé muzeum. Po značené cestě se dá vystoupat severně do vísky Gjelaj a z ní potom dojít skoro po vrstevnici do osady Nenrreth. Krásnou procházkou je i trasa z Thethu přes ves Ndërlysaj až vodopádům Syri i kalter, pod kterými se nachází roztomilé azurové jezírko Modré oko. Voda je v něm tyrkysová, ledová a je možnost se tu koupat.
Ať se tu člověk vydá kamkoli, o romantické výhledy na majestátní vrcholky Albánských Alp, roztroušené samoty nebo rozkvetlé luční svahy není nouze. Jsme akorát trochu na pozoru z jedovatých zmijí růžkatých, které se tu mají vyskytovat. Na skalnatých stezkách nebo u zdí venkovských stavení jsme opravdu pár hadů viděli, ale zmije to asi nebyly. I místní hafani se tváří celkem přátelsky, navzdory své pověsti hrozivých ochránců stád.
Občas je při procházkách třeba brodit potok, ale voda nebývá hluboká. Tekoucí průzračnou vodu pijeme na vlastní nebezpečí bez filtru, i když je to risk, člověk nikdy neví, kde se pase dobytek. Neztrácíme se ani jednou, vesměs se tu používá turistické značení podobné tomu našemu, v případě nejistoty to jistí mapy.cz. Satelitní komunikátor nosíme zbytečně, signál je v bližším okolí Thethu všude. Toulá se tu krásně a člověku se nechce zpátky. Místo si pořád drží svoje dávné kouzlo a my jsme se jím rádi na chvíli nechali očarovat.
Právnička na cestách
Usměvavá Hanka na svých dobrodružných cestách krásnou přírodou
Hana Táborská je vystudovanou právničkou, ale když přijde pravý čas, nahodí sportovní vybavení a uteče před šrumem velkoměsta do tichých krajin dálkových treků.
K trekům ji strhlo tradiční putování do Santiaga de Compostela, následovaly třeba přechody Mallorky, Švédského Laponska, Menorcy.
K dalším cestám a poznávání jí motivuje s tím spojený pocit svobody, obohacení z nových prožitků, barev, chutí a lidských příběhů, kterých se člověk na cestách stává svědkem i součástí.
Slyšet o jejích dobrodružstvích můžete na některých z přednášek, kde se s posluchači dělí o své zážitky.
Nechce nikdy zapomenout snít a sny si i plnit.
