Když 8 miliard dělá totéž
Pamatujete si ještě na veliký boom kamenných mohylek? Stavěl je skoro každý... Až se spekulovalo o úplném zákazu a například v americkém státě Texas to skutečně ilegální je (v národních i státních parcích). Mohyly nejenže kazily dojem z cestování, ale svým množstvím způsobovaly také problémy v ekosystémech. Některé ohrožovaly živočichy nebo jejich teritoria, jiné znemožňovaly orientaci v přírodě, u dalších si ochranáři stěžovali na možnost erozí. I malá neškodná tradice se v rukou osmi miliard lidí může stát nebezpečnou hybnou silou.
Stavění kamenů na sebe představuje jednu z nejprimitivnějších forem tvorby a s lidstvem se táhne už od samotných počátků. Pro mnohé národy je to součást folklóru, národní krajiny, náboženské tradice nebo dávné architektury.
V Japonsku existují minimálně dvě varianty - umělecká (meditativní umění) a praktická (umění stavby). Japonské meditativní balancování kamenů, v japonštině Ishi-hana (kamenná květina), rozhodně primitivní tvorbou není. Dává si za úkol napodobit svět rostlin a obzvlášť bonsají. Umělec tak staví kameny do až gravitaci popírajících tvarů a staveb, které vyžadují pořádnou porci sebekontroly, imaginace a času. Umění stavby se jmenuje gobouzumi (lopuší stavění). Z přírodně formovaných kamenů, které svým vzhledem připomínají houbu Wolfiporia extensa, se skládá suchá kamenná zeď - ishigaki.
Další národy ovšem nezůstávaly ve využívání kamenů pozadu. Ve Skandinávii se dodnes mohyly používají ke značení turistických cest a ve Skotsku jsou mimo to spojovány s pohřby, dobýváním vrcholů a přáním štěstí. Například starobylé skotské požehnání „Cuiridh mi clach air do charn" doslova znamená: „Položím kámen na tvoji mohylu."
Věnujete se na svých cestách nějaké formě umění?
Zdroje: tachitasa.com, scotland.com
