Intervalové tréninky se staly hitem posledních let obzvlášť od doby, kdy japonský vědec Dr. Izumi Tabata pokusy a výzkumy doložil, že jsou efektivnější. O jejich výhodách slýcháme přibližně od 90. let, i když boomu se dočkaly až v novém tisíciletí. Nicméně sportovci na sobě cítili pozitivní vliv intervalových cvičení již o dvě stě let dříve. Řídila se jím například i jedna z největších sportovních legend Česka - Emil Zátopek.
Gambling pohonem Británie
Vše začalo na Britských ostrovech během zlaté éry gamblingu na přelomu 18. a 19. století. Díky médiím a sázení se začala větší pozornost věnovat závodům a sportu všeho druhu. Nejpopulárnější byly dostihy, běhy a box, ale rozmohly se i kohoutí zápasy, oslí dostihy nebo házení mincí. Členové každé společenské a ekonomické vrstvy sázeli alespoň na jeden z možných turnajů. Bylo to tehdy jedno z největších odvětvích v zemi.
Třeba takhle může vypadat krátké tabata cvičení.
Se zájmem široké veřejnosti se rozvinula i touha po výhrách ze strany závodníků, což dalo plodnou půdu i dalším odvětvím - například trenérství. Jedním z nejpopulárnějších trenérů na začátku 19. století byl kapitán Barclay, který světu představil intervaly.
Britské líné intervaly
Skotský kapitán Robert Barclay Allardice, narozen 1779, si svou popularitu vydobyl nejdříve jako sportovec. Ponořil se do hlubin dálkové chůze, která časem vyměnila kabát za současnou rychlochůzi, a udolával své soupeře často z nižších vrstev nezdolným duchem a ještě větším odhodláním. V roce 1802 například ušel 103 km za pouhých 10 h, v roce 1806 to bylo 161 km za 19 h po špatných cestách a v roce 1807 se vydal na túru o 125 km a vrátil se za 14 hodin. Po svých úspěších, však své vlastní tempo zmírnil a snažil se rozcvičit své první svěřence. Bylo to roku 1813, když Británii veřejně představil první intervalový trénink.
Související články
Jeho současník, legendární běžec a první britská celebrita moderního sportu, Walter George do svých tréninků ovšem intervaly zapojoval již o dvacet let dříve. George trénoval dvakrát denně, střídal běhy na jednu a dvě míle (1,6 a 3,2 km) s rychlejšími běhy na 400 až 1200 yardů (365 a 1 097 m) a sprintem na rovinu. Vysoce intenzivním cvičením Dr. Tabaty se sice rozvrh podobal stejně jako první auta těm dnešním, ale přesto přinášely lepší výsledky a George i jeho Nemesis William Cummings díky nim dosahovali rychlejších časů.
Svěží vítr ze severu
Dalšího pokroku se však intenzivní tréninky dočkaly až o století později. Když na scénu nastoupili už severo-evropští běžci. První, kdo z intervalových běhů střídaných s chůzí udělal intenzivní běžecký trénink, byl finský běžec Paavo Nurmi a především jeho trenér Lauri Pihkala. Nurmi díky intenzivnějšímu trénování, kdy střídal sprint s pomalejším během v kratších intervalech, prolomil 22 rekordů a zapsal se tak už navždy do předválečných dějin sportu.
Během válečných let (30. a 40. léta) se do popředí pro změnu dostaly metody švédských sportovců, kteří oproti jiným nemuseli chodit díky své neutralitě do války. Gosse Holmer duchovní otec fartlek tréninků, které střídaly rychlé a pomalejší tempa dle pocitu běžce, inspiroval své rodáky a legendy běhových disciplín Gundara Hagga a Arneho Andersona. Ale skutečný zlom přišel až s německým trenérem Woldemarem Gerschlerem a Emilem Zátopkem.
Profesor Tabata vědecky potvrdil, co sportovci a trenéři celého světa již dávno vypozorovali.
Vysoce intenzivní intervaly
Woldemar Gerschler, totiž opustil měření vzdáleností a skutečně začal používat vědecké postupy. Svým svěřencům měřil tepovou frekvenci a motivoval je k intenzivním výkonům v intervalech, kdy se srdce dostalo až na 180 úderů za minutu. Pak následovala minuta a půl klidu, kdy se srdce mohlo vrátit do klidového režimu 120 stahů. Vrátilo-li se, sportovec pokračoval opět vysoce intenzivním cvičením, pokud ale už srdce potřebovalo na zklidnění více času, následoval odpočinek. Tomuto návrhu předcházelo solidní velkoplošné testování až 3 000 subjektů, dle kterých Gerschler stanovil tepovou charakteristiku průměrného člověka.
Česká legenda Emil Zátopek pak bourala tréninkové postupy všemi směry. Není tajemstvím, že si Zátopek dělal ze svého vlastního těla pokusný subjekt a nutil se ke stále lepším výsledkům nestandardními postupy. Například jeho běhání s omezeným dýcháním napodobuje anaerobní intenzivní cvičení. Ve svých rozvrzích kombinoval vysoce intenzivní intervalové cvičení, vysoký počet opakování i čas na odpočinek před závody. Na konci století pak Dr. Tabata naměřil a vypočítal nejefektivnější časové intervaly a sestavil cvičení na svých výsledcích.
