Panenka jako hračka má být milá a něžná. Holčičky si s nimi hrají na princezny, pořádají s nimi fiktivní módní přehlídky anebo jim sdělují své trable. Rozhodně by se jich ale neměly bát.
Patentovaná panenka
V muzeu Smithsonian Institute je unikátní panenka. Vypadá spíš jako částečně obnažený robot než jako hračka, která má získávat srdce malých dětí. Navíc umí lézt. Pokud by se něco podobného k děvčátku blížilo, možná než úsměv by se jí na tváři objevila hrůza. Nicméně jedná se o panenku, která byla patentovaná jako první plazící se panenka. Dnes už pohybující se panenky nejsou nijak výjimečné, byť z obchodního hlediska stále vede „klasika“, u které si dítě končetiny nastaví samo.
Přirozeně se plazící panenka - patentovaný model
Model panenky je součástí patentové přihlášky George Pembertona Clarkea, který 29. srpna 1871 obdržel americký patent č. 118 435 na svou „přirozeně se plazící panenku“. „Původní visačka patentového úřadu je stále připevněna červenou páskou. Clarkeův patent byl vylepšením patentu na lezoucí dětskou panenku jeho spolupracovníka Roberta J. Claye (č. 112 550 uděleného 14. března 1871),“ píše Smithsonian Institute a dodává podrobnosti. „Hlava, dvě ruce a dvě nohy panenky jsou vyrobeny z malované sádry. Ruce a nohy jsou zavěšeny na mosazném hodinovém tělese, které ovládá ruce a nohy v imitaci plazení, ale panenka se pohybuje vpřed tím, že se kutálí po dvou ozubených kolečkách. Na horní části pohybu je připevněn plochý kus dřeva.“
Podívejte se na pokročilou mechanickou panenku. Ta už se jen neplazí, ale hraje.
Na začátku století holčičky měly panenky, kluci, včetně autora těchto řádků, neuměle se pohybující roboty. Tradice výroby mechanických hraček napodobující lidské tělo je dlouhá, jejich výrobu zkoušeli ve starověkém Řecku a vyrábějí se dodnes. Pravdou je, že dětskou pozornost víc strhává reálně vypadající grafika v počítačích, telefonech a tabletech než toporně se pohybující hračka. Existují i humanoidně vypadající servírky, což jsou svým způsobem užitečné hračky, ale zákazník bezesporu ocení milého člověka.
Muzeum americké historie má jinou, stejně děsivou mechanickou panenku. Je oblečená, usmívá se, ale vypadá jako beznohé torzo. Po otočení klíčkem se začne plazit po rovném povrchu. Pohyb je umožněn pružinou z mosazi, který napodobuje plazení rukama a nohama. Ve skutečnosti se však panenka kutálí na dvou skrytých kolech.
Panenky jsou součástí lidské hry po tisíce let – v roce 2004 byla při archeologické vykopávce na středomořském ostrově Pantelleria objevena 4 000 let stará kamenná panenka.
Molly Enking, Smithsonian Institute
Fobie z panenek
„Strach z panenek má své vlastní jméno, pediofobie, řazený pod širší strach z humanoidních postav (autonofobie) a související s pupafobií, strachem z loutek,“ vysvětluje Linda Rodriguez McRobbie v magazínu Smithsonian Institute. Některé viktoriánské porcelánové panenky nevypadaly zrovna mírumilovně, ale strach z panenek dotáhl k dokonalosti až kult vúdú a film. V prvním případě jde o působení bolesti vbodáváním špendlíků do těla panenky. Bolest se má přenést do stejného místa v konkrétním člověku. Krásně to bylo vidět například ve filmu z roku 1987 Čarodějky z Eastwicku. Snad nejproslulejší vraždící panenka se jmenovala Chucky a byla hlavní hrdinkou v hororu Dětská hra.
