V každé správné pohádce se aspoň na chvíli mihne nějaký ten mlýn. Ať větrný nebo vodní. Králem těch pohádkových, alespoň na severu Čech, je bezesporu Dolský mlýn. Právě v tomto mlýně mlela pyšná Krasomila mouku po boku svého „zahradníka“
Miroslava. Mnohem později použili filmaři jeho kulisy pro Peklo s princeznou. Historie pohádkového mlýna však zdaleka není pohádková.

Prokleté počátky magického mlýna

Možná již na konci 13. století klapal v hlubokém údolí na soutoku říčky Kamenice a Jetřichovické Bělé mlýn zvaný Dolský. Archeologové by se mohli při datování stáří opřít o nepatrné zbytky gotického či renesančního zdiva v dodnes zachovalých zbytcích mlýnice, ovšem první oficiální zmínka ve starých kupních smlouvách pochází z 15. července 1515, kdy Dolák, jak se lidově mlýnu říká, patřil k panství hradu Ostrý. Pozemky Šarfenštejnského území tenkrát patřily jistému Janu ze Salhausenu, který oblast odkázal svému synovi Bedřichovi. O nájemných mlynářích se poprvé dozvídáme až roku 1584, kdy má mlýn ve správě Andreas Schöbel. Od té doby se ovšem majitelé pozemků i nájemní mlynáři neustále střídali, jakoby mlýn stíhala nemilosrdná kletba. Když se pak v 17. století oblastí začala prohánět vojska třicetileté války, nic nenasvědčovalo tomu, že by se bohové, víly nebo jiné mocnosti konečně smilovaly. Z této doby také pochází děsivá pověst, která místo provází. Poslechnout si o ní můžete ve videu:

Zdroj: Youtube

Dědiční mlynáři

Osud mlýna na nějaký čas změnil Balthasar Pohl, který si ke konci 17. století
celé hospodářství pronajal a v rukou jeho rodiny pozemek zůstal s malou pauzou do druhé světové války. Šikovnost Balthasarova syna Jana předčila otce do takové míry, že si mohl mlýn koupit do dědičného držení za 300 zlatých, roční dědičnou daň 23 zlatých a několik korců (93 litrů) obilí. Nepříjemností však bylo, že dle dohod uzavřených již roku 1530 měli na potok přednostní právo svážeči dřeva, což vedlo k útlakům mlynářů. Pohlově rodině ovšem zkřížila plány smrt Jana, jehož syn Johan nebyl dostatečně starý, aby mohl složit dědický poplatek, mlýna se tak zmocnil Jakob Prosche. Johan si však s nepřízní osudu nezadal a po kompletní rekonstrukci v roce 1727 mlýn vydobyl pro svou rodinu zpět. Kletba si ale vybírala svou daň, neustálé záplavy a okolní boje nedopřávaly klid mlynářům z rodu Pohlů.

Pašeráci a lodičky

Za napoleonských válek převzal řemeslo Franc Josef Pohl a vydržel na mlýně úctyhodných šedesát tři let. Jenže za tu dobu se tak vyostřil konkurenční boj, že se musel začít přiživovat kde čím. Od pálení kořalky, pečení chleba ve vlastní pekárně po ubytování c. a k. finanční stráže. Pohlův syn Franz Johan III. tak zdědil mlýn v ceně deseti tisíc zlatých, ale bohužel i s dluhy. K zlepšení finanční situace přispělo roku 1877 rozhodnutí Ignaze Fiedlera ze Srbské Kamenice vozit na pramicích výletníky Ferdinandovou soutěskou až k Dolskému mlýnu. Dnes si můžeme vychutnat plavbu kousek níže po proudu, v Divoké a dále v Edmudově (podle knížete E. Clary-Aldringena) soutěsce. Mlynář si jen zamnul ruce a na prkenné boudě se záhy objevil nápis Gasthof zur Grundmühle. Vyjednal si povolení na prodej piva a vína, ale to by nebyl on, kdyby načerno neprodával i pálenku. Jeho syn Franz Xaver tak po letech mohl zdědit mlýn s výčepem, který pronajal nájemci za pět set zlatých ročně a sám si užíval pohodlí rentiéra.

Doklapáno jest

V roce 1897 se údolím prohnala nebývalá povodeň. Vedle škod na mlýně strhla i můstek, a tak si turisté museli v následujících letech hledat cestu k hostinci i po skalách nad vodou. Obce v okolí se stále nemohly domluvit na obnově mostu, proto „kalil“ vodu alespoň mlynář poplašnými dopisy na všechny strany. Po osmi letech, roku 1903 dostavěla firma Heinricha Rengera z České Kamenice nový Dolský můstek z tehdy průkopnického materiálu – železobetonu. Traduje se, že je to nejstarší zachovalý most z tohoto materiálu u nás
 Po první světové válce nebyly poměry o nic klidnější. Roku 1919 dokonce přepadla mlýn tlupa loupežníků, kteří postřelili Pohla do krku a neodešli dřív, dokud jim nevydal  pět set dvacet korun a bochník chleba. Další incident proběhl o sedm let později, kdy mu jeden host místo penězi zaplatil kulkou do hlavy. Přežil, snad aby dokázal, že pověsti o nadpřirozené síle mlynářů jsou pravdivé. S mlýnem ale už nechtěl mít nic společného a odstěhoval se. Tak pomalu započal úpadek mlýna. Agónii utnulo po válce vyvlastnění a odsun. Mlýn začal chátrat, stal se zdrojem materiálu pro různé nenechavce a nezměnilo na tom ani natáčení legendární pohádky Pyšná princezna. Dolák se stal časem legendou všech trampů nebo skautů. Romantika sem dodnes přitahuje návštěvníky. Voda je dnes už křišťálově čistá a prohání se v ní dokonce pstruzi. Jen ten mlýn už asi nikdy klapat nebude.

Zdroje: zanikleobce.cz, npcs.cz