Olympijská pochodeň se v moderních hrách poprvé objevila v roce 1936 na olympiádě v nacistickém Německu. O pár let později, roku 1948, se stala symbolem moderních her.
Nacistická tradice je dnes symbolem míru a solidarity
S nápadem přišel německý pedagog Carl Diem, který mimo jiné založil vysokou školu sportu v Kolíně nad Rýnem. Dodnes je lehce kontroverzní, že symbol sportovní solidarity, přátelství a míru vzešel právě z Hitlerem ovládaného Německa. Dokonce server BBC.co.uk uveřejňuje:
,,Sportovní rytířské klání pomáhá upevňovat mírová pouta mezi národy. Proto ať olympijský oheň nikdy nevyhasne,” prohlásil tehdy Adolf Hitler.
Ale pochodeň očividně neměla hořet moc dlouho. Již o 3 roky později totiž nacistické Německo napadlo Polsko. Na druhou stranu je to také jediná cesta posvátného ohně, která vedla přes území České republiky, takže jupí!
Kouzelné zapalování si stále udržuje svou olympijskou tradici:
Od počátku se štafeta stala prakticky přehlídkou možností a schopností jednotlivých národů a zdá se, že sportovní význam tohoto gesta se úplně ztratil.
Již v roce 1948 nesla pochodeň politický kontext, a to vděk za skončení války. Cesta se jmenovala Štafeta míru a první běžec si před vyzvednutím ohně sundal vojenskou uniformu na znamení udržení pokoje během her. Po návštěvě hrobu Pierre de Coubertina (zakladatele moderních OH) směřovala louče do Londýna, kde se hry konaly.
Na olympijských hrách v Německu roku 1936 byla poprvé donesena hořící louč z Olympu. Cesta byla vykonána celá pěšky a jako jediná vedla přes Prahu.
Díky televizi se hry i štafeta staly mediální senzací
Mediální senzací se hry a štafeta staly v roce 1960, kdy se po více jak 50 letech událost vrátila do Itálie. Hry byly poprvé promítány na televizi v celoevropském měřítku a využity k promování dané oblasti. Spojení Řecka a Itálie, historických kolébek západní civilizace, vyloženě vybízelo k procházkám historií. V roce 1968 pak stejně působil běh do Mexika, která nesla název Štafeta Nového světa. Tehdy poukazovala na podobnosti latinskoamerických zemí.
Roku 1952 se na cestě do Helsinek poprvé zapojilo letadlo a diverzita dopravních prostředků se od té doby pořádně rozšířila. Pochodeň se neprojela jen na lodi nebo ve vlaku, taky má na účtu psí spřežení, velblouda, lyže, potápěče, indiánskou kánoi, seskok s padákem a dokonce byla i 3x ve vesmíru. To je pouze ukázka možností a jasný příklad toho, že země spolu soutěží již od samotného zapálení louče. Letošní plameny již plápolají na cestě do Francie, stále je ale čeká dlouhá cesta, a to až do 26. července, kdy hry započnou! Do Marseille doputují 8. května!
Jedna z největších kontroverzí cesty se konala roku 2008, kdy se Čína rozhodla uspořádat štafetu kolem světa s poselstvím bojů za lidská práva. Tzv. Štafeta souladu je nejdelší cestou (137 000 km) v historii olympijských běhů. Do trasy byl zahrnut například i výstup na Mt. Everest. Cesta ale nebyla pozitivně přijata a na každém kroku běžce vítaly protesty a nepokoje. V té době to bylo veliké téma a každý diskutoval o tahání politiky do sportu. Při předávání olympijského ohně během štafety to ale ani nejde jinak.
Mimo nejdelší cesty jsou i jiná „nej”. Nejkratší cesta, do Osla, roku 1952 měřila pouhých 225 km a trvala 2 dny, také se jednalo o první štafetu na zimních OH. Nejkratší letní běh se odehrál v Kanadě roku 1976, šlo o 775 km překonaných za 5 dní. Nejstarší nositel pochodně je momentálně Shigeko Kagawa, která se ve svých 109 letech účastnila štafety na hrách 2020(1) v Japonsku.
Letos si Francie nachystala přehlídku její historie a rozmanitosti. Neopomene ani Korsiku, odlehlé zaoceánské ostrovy Malých Antil, Francouzskou Polynésii a ostrov Réunion u Mauricia. Cesta zemí však začíná v Marseille, v nejstarším a druhém největším městě Francie. Stavba městské pevnosti odstartovala přesně před 500 lety (1524). Nedaleko se nachází také jeskyně Cosquer, jejíž pravěkou výzdobu zná téměř každý. Nicméně ta se na trasu nedostala.
Zdroje: BBC.co.uk, paris2024.org, olympics.com, oxfordreference.com
