Skoky z mostu, který se stal symbolem Mostaru, jsou prastarou tradicí. Mladíci si tak sami dokazují svou odvahu. A taky si přivydělají.
Mostar byl spolu s řekou Neretvou důležitým centrem v historii Hercegoviny. Zmiňovaný byl už v roce 1474, kdy byl Mostar součástí turecké říše, samotný most byl postaven roku 1566. Dnes mu místní neřeknou jinak než „starý most“, ale dříve byl nazýván podle svého stavitele Hajrudinův most.
Proslulý most v Mostaru v podvečer.
Mimar Hajrudin byl tureckým architektem, díky kterému byl spojen východní a západní břeh města. Třicet metrů dlouhý a dvacet metrů vysoký most odděloval v roce 1993 na smrt znepřátelené vojáky, kteří dnes posedávají v kavárničkách a popíjejí bosenskou, v džezvě připravovanou kávu. „Byl jsem na druhé straně mostu, když přiletěl granát. Pak si nějaký čas nepamatuji,“ říkal Mansur, jeden z bývalých vojáků, který zažil Mostar jako dvouměstí, rozdělené řekou na dva nepřátelské tábory.
Most přes rozbouřenou vodu
Článek, který v roce 1997 napsal kapitán mezinárodních sil Bente Ravn se jmenuje „Most přes rozbouřenou vodu“. Nejedná o nijak objevný název, stejný použili pro svůj song (Bridge Over Troubled Waters) Simon s Garfunkelem. Ale název trefně vystihuje „trable“, které se okolo mostu odehrávaly. Mostar znamená „muž, který hlídá most“, což samo o sobě symbolizuje důležitost spojení mezi oběma břehy řeky Neretvy. Zničení mostu nebylo náhodné, likvidace proběhla na přímý příkaz chorvatského generála. To bylo v době, kdy ještě most fungoval jako poslední spojnice mezi oběma břehy.
Když jej 3.11.1993 granáty rozmetaly, zůstaly obě strany Mostaru odděleny. Neretva není v Mostaru nijak divokou řekou, takže se dá bezproblémově překonat na loďkách, což ale není zrovna pohodlný, a během ostřelování ani bezpečný způsob dopravy. Jakmile to situace dovolila, byla mezi zbytky oblouku postavena provizorní lávka.
Toto je Mostar. Dobře si ho prohlédněte.
Tady se do výstavby zapojili vojáci mezinárodních jednotek. Samozřejmě, že se nejedná o jediný zničený most v Hercegovině, ale protože se stal válečnou ikonou, tak na rozdíl od mnoha ostatních mostů na jeho rekonstrukci připutovaly peníze i z USA, Itálie, Turecka či Nizozemí. Zatímco jiné zničené mosty mají pořád svá funkční provizoria, stavba mostarského mostu byla mezinárodně financována, trvala pět let a podléhala tradičním stavebním metodám.
UNESCO, EU a skokani
V červnu roku 2004 byl pak za účasti světových státníků most opět otevřen. A o rok později znovu zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO. Skoky z mostarského mostu do Neretvy se staly poněkud nebezpečnou tradicí a zároveň byznysem. „Měli jsme tady smrťáky, samozřejmě. Dokonce, když byly skoky přenášeny televizí, tak se zabil jeden ze skokanů v přímém přenosu,“ říká mladík, který příležitostně skáče a představil se jako Vladko. Za skoky vybírá od turistů peníze. Za jeden skok se vybere i několik desítek eur, takže se původní tradice, kterou si mostarští jinoši dokazovali svou mužnost, změnila na komerční záležitost.
Podél celého oblouku vede okraj, na který se skokan postaví, a občas tak hecuje přihlížející, aby na skok přispěli. „Počkejte, až vstoupíte do EU, oni vám tam dají ochrannou síť, aby se náhodou někomu něco nestalo,“ říkám v narážce na smrtelné úrazy skokanů a unijní byrokracii. „Ale vždyť je to naše tradice. To nám přece nemohou zakázat.“ Bosna má aktuálně status kandidátské země, takže její vstup do EU se blíží. Uvidíme, jestli skokanská tradice přežije.
