Rok, kdy zemřel Goethe, kdy bylo uznáno Řecké království a kdy po kolejích projela první koněspřežná železnice na území českých zemí, byl také rokem, kdy se pár měsíců před Miroslavem Tyršem narodil Ferdinand Maxmilián Joseph von Habsburg-Lothringen, později známý jako Maxmilián I. Mexický.
Když je Habsburk liberál
„Co nebohého pomýleného Habsburka dostalo až na mexický trůn a před hlavně zbraní republikánů?” to je přinejmenším dobrá otázka. Jeho cesta započala v botách druhorozeného syna panovníka. Prvních pár let tedy musel být ve střehu a neustále připraven, že se v případě tragické smrti svého staršího bratra stane dědicem trůnu. A i když byl nadaným a pilným studentem, privilegií a pozornosti se mu nedostávalo stejně jako bratrovi, právě naopak, spíše se dostával s pozdějším císařem Františkem Josefem I. do křížku.
Kromě snílka, liberalisty a nakonec i krutého diktátora, byl Maxmilián biologem, cestovatelem a milujícím partnerem:
Jejich největším úskalím byl rozdílný přístup k panování. Konzervativnímu Františkovi se příčilo bratrovo liberální vedení italské Lombardie, kterou pomohl Maxmilián ujednotit a odtrhnout od Rakouského císařství. Krátce po tomto zákroku, když se již arcivévoda stáhl se svou ženou Charlottou do klidného Terstu, se na něj obrátili mexičtí konzervativci vedeni Félixem Zuloagou, aby je vedl v boji za znovunastolení monarchie v Mexické republice zmítané občanskými válkami. Od té doby nabralo Maxmilánovo uvažování jiný směr. Možná vlivem Napoleona III., který jej silně podporoval, možná vidinou vlády a úspěchu, možná po letech sledování postupně kolidujících republik, ať tak či tak, liberální Maxmilián podporující samostatné Řecko i Itálii, se rozhodl chopit příležitosti obsadit Mexiko.
„Na jaře 1864 odjel z Terstu habsburský arcivévoda, aby se ujal funkce mexického císaře. Mnozí historici považují tento okamžik za počátek příběhu francouzských ambicí vytvořit v Latinské Americe loutkovou vládu - kuriozitu v dějinách evropských vztahů ke zbytku světa. Můj projekt naopak považuje okamžik, kdy Maxmilián přijal mexickou korunu, za vyvrcholení vývoje jak v rámci habsburské říše, tak v celé Evropě, a snaží se rekonstruovat politické představy, které vedly k vytvoření monarchie v Mexiku,” komentuje Maxmiliánovo přijetí koruny historička Stephanie Truskowski, která zpochybňuje vladařovy pohnutky, které mu přičítají mnozí výzkumníci.
Na jaře 1864 odjel z Terstu habsburský arcivévoda, aby se ujal funkce mexického císaře. Mnozí historici považují tento okamžik za počátek příběhu francouzských ambicí vytvořit v Latinské Americe loutkovou vládu - kuriozitu v dějinách evropských vztahů ke zbytku světa.
Stephanie Truskowski, historička
Hrdina Mexika
Benito Juárez byl odvážný muž, který věřil ve svobodu své země
Benito Juárez se narodil 21. března 1806 v San Pablo Guelatao jako Zapoték, kmen původního obyvatelstva. Prezidentem svobodného Mexika se stal již roku 1861, než jej o moc připravili okupující Francouzi. Do mexických dějin se zapsal jako hrdina, který opět osvobodil svou zemi a stal se prvním i posledním prezidentem z kmene původních obyvatel. Svou zemi vedl až do své smrti 18. července 1872.
10. dubna 1864, kdy arcivévoda přijme císařský post v Mexiku, se zapíše do historie jako den absolutního chaosu. Kdo by kdy čekal, že po dekolonizaci amerického kontinentu se Francie pokusí o násilný převrat na území jiného státu? Ale buďme fér - francouzská flotila původně na mexické území nevyplula sama, ke břehům Nového světa dorazila bok po boku s Brity i Španěly, ti však přistoupili na prosby prezidenta Benita Juáreze, schovali zbraně a odpluli do svých domovin.
Pozdější aktivita nově ustanoveného císaře se zdála zmatečná a neprofesionální i jeho spojencům. „Zdá se, že císař Maxmilián nemá vůbec žádný praktický smysl ani odhodlání; propadl jakémusi filozofickému liberálnímu snění a neudělal nic konkrétního, co by mu mohlo dát šanci na přežití, jako například zřízení armády a uspořádání financí. Jediným klíčovým zdrojem síly, který mu chybí, je totiž vojenská prestiž," o počínání císaře napsal Eugène Rouher, francouzský státník.
Mexičané! Kéž je moje krev poslední, která bude prolita pro blaho této země; a pokud bude nutné, aby její synové ještě prolili svou krev, kéž poteče pro její dobro, nikdy ne zradou. Ať žije nezávislost, ať žije Mexiko!
Maxmilián I. Mexický
Napoleon III. se svým zastáncem Maxmiliánem se však nehodlali vzdát a za prorepublikánskou aktivitu stihl mexickou společnost krutý trest. Císař Mexika z řad Habsburků vydal Černý zákon (Black Decree), který nařizoval bez milosti zastřelit kohokoliv, kdo by bojoval proti impériu a podporoval republikány. Počet obětí se odhaduje přibližně na 20 tisíc. To bylo moc i na čerstvě stmelené Spojené státy, které stejného roku přišly o jednoho z největších prezidentů své historie, Abrahama Lincolna.
Panovník se svou oddanou ženou Charlottou, která se po odchodu z Mexika pomátla:
Opustili tedy svou neutralitu a prezidenturu přiznali Juárezovi. Také Napoleon III., se kvůli blížícímu konfliktu v Evropě, rozhodl z Mexika stáhnout své vojsko a svého oblíbence nechal v nepřátelských podmínkách na holičkách. To se také Maxmiliánovi i celému císařství stalo osudným. 15. května 1867 v Queretaru byl císař zajat a odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán zastřelením 19. června téhož roku. Poprava je dochována na malbě Eduarda Maneta a v posledních slovech padlého císaře:
„Mexičané! osoby mého postavení a původu jsou Bohem určeny buď jako dobrodinci lidu, nebo jako mučedníci. Povolán velkou částí z vás jsem přišel pro dobro země. Ambice mě sem nepřivedly: Přišel jsem s nejlepšími úmysly a s nejupřímnějšími přáními pro budoucnost své adoptivní země a pro budoucnost svých vojáků, kterým před smrtí děkuji za oběti, které pro mě přinesli. Mexičané! kéž je moje krev poslední, která bude prolita pro blaho této země; a pokud bude nutné, aby její synové ještě prolili svou krev, kéž poteče pro její dobro, nikdy ne zradou. Ať žije nezávislost, ať žije Mexiko!"
