Albánie a vliv Albánského diktátora Envera Hodži na ní způsobil mnohaletou izolaci celé země před okolním světem. Albánii trvalo dlouhých dvacet let od pádu komunismu, než se začala stávat významnější turistickou destinací. Na druhou stranu díky tomu dnes Albánie může nabídnou to, co jiná evropská země již ne. Albánie oplývá neuvěřitelnou hojností přírodních krás, zapomenutých archeologických nalezišť a pozoruhodným množstvím jedinečných zajímavostí. Zároveň zde tepe život řídící se tradicemi, starodávnými normami chování a obyčejů.
hlavní město Tirana / foto shutterstock
Tři města
Spousta lidí se domnívá, že Albánie ani neleží v Evropě, nýbrž někde v Asii. Není tomu tak, najdeme ji v jihovýchodní Evropě na Balkánském poloostrově. Na severu sousedí s Černou Horou, na severovýchodě s Kosovem, na východě se Severní Makedonií a na jihovýchodě s Řeckem. Země se pyšní pohádkově krásnými městy a to jak historickými tak moderními. Výborným příkladem rozvoje je Tirana. Po pádu komunismu prošlo hlavní město Albánie transformací nevídaného rozsahu. Budovy v Tiraně se rozzářily pestrými barvami a upravená náměstí a ulice proměněné na pěší zóny lákají k procházkám. Hlučná, bláznivá, pestrobarevná a zaprášená, každopádně Tirana není nikdy nudná.
město Kruja, rodiště hrdiny Skanderbega / foto shutterstock
Když nahlédneme do minulosti a historických center, prvním by mělo jistě být, a každý hrdý Albánec to potvrdí, rodiště největšího národního hrdiny Skanderbega, město Kruja. Místní obyvatelé jsou na něj dodnes náležitě hrdí. Ostatně sochu Skanderbega, který Krtuju se svým vojskem nelítostně bránil proti nájezdům Osmanů lze spatřit hned po příjezdu do města.
Archeologický areál Butrint / foto shutterstock
Za zmínku rozhodně stojí historická centra Berat a Butrint. První uvedené je známo jako „město tisíce oken“ a je součástí světového dědictví UNESCO. Oproti tomu Butrint je ryze archeologický areál. Spolu s okolní přírodou je součástí národního parku o rozloze 29 km².
NP Llogara nad Albánskou rivierou / foto shutterstock
Jezera i hory
Přírodní bohatství Albánie je úchvatné. Národní park Llogara tvoří horské pásmo táhnoucí se podél Albánské riviery. Oblast pokrytá borovými lesy je zlatým hřebem cestování po Albánii. Dominantními vrcholy jsou Thanasit a Gjipalit. Nicméně to nejlepší patrně čím se může Albánie pyšnit je přístup ke třem jezerům. Skadarské jezero je největší jezero na Balkánském poloostrově. Zhruba dvě třetiny jezera leží na území Černé Hory, zbývající třetina patří Albánii. Skadarské jezero je také jednou z největších ptačích rezervací v Evropě - žije zde přes 270 druhů ptáků. Druhým je Prespanské jezero v západní části Balkánského poloostrova na území Severní Makedonie, Albánie a Řecka. A do třetice, perla Balkánu, jezero Ochrid. Nachází se na hranicích Severní Makedonie a Albánie Pojmenované je podle města Ochrid. Voda v jezeře je průzračně čistá, viditelnost dosahuje do hloubky 22 metrů. Celé jezero a okolní krajina jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO pod názvem „Přírodní a kulturní dědictví ochridského regionu“.
město Shkodra / foto shutterstock
Epikurejské blaho
Ve srovnání s Evropou je na Balkáně opravdu levno. Ale Albánie je ještě levnější než její okolní sousedé, zejména pokud jde o náklady na dopravu a hlavně stravu. Nikde jinde vám nenabídnou právě upečený voňavý koláč přímo na ulici, nebo dokonce oběd jen tak na potkání. Nabídnutá káva nebo panák rakije je pak samozřejmostí téměř na každém rohu. A to není vše. Albánie je tak blízko k italským hranicím, že absorbovala hodně z jejich kultury. Pizza v Albánii je špičková, pravděpodobně nejlepší po pizze italské. Na pobřeží si můžete dát lahodné čerstvé krevety, slávky, ryby nebo kalamáry. Nedat si u města Shkodra pstruha čerstvě vytaženého z jezera by byl hřích. Tradiční albánská jídla, jako je tavë kosi (pečené jehně s jogurtem) a patëllxhanët mbushur (plněné lilky), jsou také velmi chutné. Vše je vždy vařené z místních a čerstvých surovin, navíc místní zemědělci nemají zpravidla dostatek peněz na chemické postřiky a tak je neplánovaně v bio kvalitě. Další albánské pokrmy, které stojí za to, jsou pak třeba fëgesë, perime në scarë nebo burek. Spousta jídel je také vegetariánská. Ochutnat tak lze plněné papriky a vinné listy, širokou škálu salátů nebo grilovanou zeleninu.
Albánie je země bunkrů / foto shutterstock
Země bunkrů
Příroda a historie není jedinou věcí, kterou Albánie zaujme. Diktátor Envero Hodža byl paranoidní a po celé zemi nechal vybudovat statisíce bunkrů. Odhaduje se, že po celé zemi bylo postaveno přes 700 000 menších bunkrů, a to na místech, kde byste si nikdy nemysleli, že by hrozil útok (na vinici, hřbitově a podobně). A Albánie je díky nim druhou nejpodtunelovanější zemí světa (první je Severní Korea). Nejběžnějším druhem bunkrů v Albánii jsou betonové kupole, dostatečně velké na to, aby se v nich postavil člověk. Říkalo se jim Qender Zjarri nebo jednoduše a zkráceně QZ. S hlavním návrhem QZ bunkrů přišel vojenský inženýr Josif Zagali. Konstruovány byly z betonu, oceli a železa a jejich velikost se pohybovala od jednokomorového až po komplexy v horách se 100 místnostmi. Albánské bunkry se staly symbolem země. Nejoblíbenějšími suvenýry turistů jsou tak držáky na tužky a popelníky ve tvaru bunkrů.
Martin Dlouhý
Martin Dlouhý je fotografem, redaktorem magazínu Koktejl a cestovatelem. Za svou kariéru navštívil skoro všechny státy Evropy, sever Afriky a Indonésii. Kromě cestopisných článků realizuje rozhovory a píše také na témata historie, vědy, přírody, gastronomie či enologie.