V době, kdy Hitler anektoval Rakousko, se CID (Criminal Intelligence Division) se domnívala, že je rakouskou špiónkou. Tato příhoda je však pouhou epizodou v pestrém životě Joy Adamsonové. O své práci napsala knihy a natočila filmy. Některé z jejich hrdinů znáte bezesporu i vy. Nebo jste snad nikdy neslyšeli o lvici Else, levhartici Penny nebo o vášnivém ochránci a strážci africké přírody Georgi Adamsonovi? Ochránkyně africké přírody a skvělá malířka – to je Joy Adamsonová, vlastním jménem F. V. Gessnerová.
Začalo to v Seinfenmühle
Dne 20. 1. 1910 se Viktor Gessner dozvěděl, že se mu narodila holčička. Na jednu stranu štěstí, protože matka i dcera byly zdravé, na druhou cítil zklamání. Přál si chlapce. „Otec se nemohl smířit s tím, že jsem děvče. Říkal mi Fritzi, jednal se mnou jako se synem a chtěl, abych se oblékala do chlapeckých šatů,“ vzpomíná v jedné ze svých knih Friederika, později známá pod jménem Joy. Dětství jakoby předurčovalo její budoucnost. „Když jsme si jako děti hrály na pronásledování lva, dělala jsem vždycky lvici. Měla jsem dlouhé světlé vlasy a uměla výborně běhat. O prázdninách se nás sešlo vždycky tak patnáct dětí. Celý houf lovců na dva lvy. Usedlost byla rozlehlá, a tak trvalo i několik hodin, než lovci vypátrali svou kořist, a někdy se jim to vůbec ve vyměřeném čase nepovedlo. Pak končila honička vítězstvím lvů.“ Tak popisuje Joy Adamsonová dětství ve své autobiografii.
Drobné chyby
Podnikavý „bohatýr“, pradědeček Karl Weishuhn, měl na svou dobu mnoho velmi pokrokových plánů. Jedním z nich bylo přehradit údolí, jimž protékala řeka Moravice. Tím by ale došlo k zaplavení Seinfenmühle. „Projekt se ovšem později uskutečnil, když už Seinfenmühle neleželo v Rakousku, ale v Československu,“ píše Joy ve své knize Volání divočiny. V padesátých létech dvacátého století bylo místo zatopeno při napouštění Kružberské přehrady. Přestože píše o nově postavené vile, do tisku se dostaly informace o tom, že dům, kde Joy trávila mládí, zmizel pod hladinou. Pravděpodobnou příčinou jsou její vlastní slova, že se záplavou „zmizela většina z mých nejšťastnějších dětských reminiscencí.“ Lokalita Na Stoupách byla skutečně roku 1953 zaplavena, ale vila Friederika, kde Joy trávila své mládí, vyhořela až v roce 1992. Některé zdroje uvádějí původní jméno Frederike a jiné Friederike, podobné je to i s datem narození. Listinný důkaz praví jasně: dívčí jméno je Friederike a datum narození je 20.1.1910.
Trable lásky
Victor von Klarwill nebyl její první láskou, ale okouzlil jí jako člověk majetný a světaznalý. Muž přezdívaný Ziebel se po třítýdenní známosti stal prvním manželem krásné Joy. Když jí nabídl, aby si vybrala místo, kde chce žít, zřejmě netušil, že to bude začátek konce jejich vztahu. V den korunovace Jiřího VI, 12.5.1937, sedmadvacetiletá Joy opustila Evropu. Po krátkém zastavení Egyptě nastoupila na loď jedoucí do Keni. „Byl na ní muž, který ve mně vyvolal zvláštní pocit – jako bych jej znala odjakživa,“ vzpomíná Joy.
Mladá paní Klarwillová se nechala pozvat na tenis, na skleničku a sílilo v ní poznání, že k sobě patří. Konec byl dost jasný – rozvod. Botanik Peter Bally, původem Švýcar, se stal druhým z manželů. Její původní jméno mu připadalo těžce vyslovitelné a byl to právě on, kdo přejmenoval Victorii Friederiku na Joy. A protože získal místo v nairobském muzeu, stala se mladá paní Ballyová spolu s ním členkou vědeckovýzkumné expedice. Malovala rostliny, měla talent i píli. Ovšem jejím manželstvím ještě nebyl konec. Poslední osudové setkání se odehrálo na Vánoce roku 1942.
Oslavy se měl účastnit také George Adamson z oddělení ochrany zvěře. Jejich manželství skončilo roku 1970, přátelství nikdy. Leccos naznačuje, že Joy nevycházela se svým okolím ideálně. Hezky to shrnula pamětnice Adamsonové Edit Dawsonová.: „Hledala lásku bezpodmínečnou, na druhou stranu však sama nebyla schopna takový cit poskytnout.“
Podívejte se na životní příběh Joy Adamosonové ve zkratce.
Symbol jménem Elsa
Odchovaná lvice se stala symbolem ochrany africké přírody. Drobnou zlomyslností osudu je, že se Elsa spolu se svými sourozenci, Lustikou a Velkou, dostaly do rodiny Adamsonových poté, co George zastřelil rodiče podezřelé z lidožroutství. „Od začátku nám bylo jasné, že z nich nechceme udělat domácí mazlíčky, a tak jsme se snažili co nejméně narušit jejich přirozené instinkty,“ píše Joy. Vzápětí dodává: „Když lvice povyrostly, tak už s námi nemohly zůstat. Dopravili jsme Lustiku a Velkou do rotterdamské zoologické zahrady a Elsu si nechali“.
Ovšem s Elsou se Adamsonovým povedlo něco, o čem s ní generace zoologů – úspěšný návrat do volné přírody. Včetně okamžiku nejdůležitějšího – pokračování rodu. Ačkoliv byla Elsa zvyklá na lidi, znovu se jí podařilo spářit se s divokým lvem.
Zdroje: Joy Adamson - životopis, Příbeh lvice Elsy, Můj život se lvy, Volání divočiny,