V roce 2015 utekla ze Sýrie a již o rok později přepisovala sportovní historii na letních olympijských hrách v Riu 2016. Životní příběh syrské plavkyně Yusry Mardini (26) obletěl celý svět díky filmu Plavkyně (The Swimmers) z roku 2022. Mladá uprchlická sportovkyně, momentálně žijící v Německu, má ale rozhodně ještě co říct. Nyní se připravuje na své třetí olympijské hry, nicméně v Paříži nenastoupí na svou klasickou startovní pozici v plaveckém bazénu. Místo toho se ujme role reportérky Eurosportu, a to s jedním cílem – podat svědectví o sportovních výkonech a osudech členů uprchlického olympijského týmu, kterého sama byla po dvě olympiády součástí.

Můj otec plaval, moji strýcové plavali – takže to pro mě byla do určité míry otázky povinnosti, rodiče nás k tomu vedli už od malička.

Yusra Mardini

Co nám můžete říct o vaší nové úloze v letní Paříži? Pokud je mi známo, je to vaše první práce pro televizi – jak se těšíte na práci reportérky?
Je to pro mě obrovská příležitost. Budu reportovat přímo z místa konání soutěží a budu se zaměřovat výhradně na Uprchlický olympijský tým. Ten je na olympijských hrách historicky potřetí a sestává především z účastníků speciálního stipendijního programu na podporu uprchlických sportovců. Já osobně se budu snažit co nejvíce šířit povědomí o tom, co v dnešní době obnáší být uprchlíkem a proč je pro nás sport tak moc důležitý. Novinařinu jsem ještě nezkoušela, ale mám ráda výzvy, takže se na to moc těším.

Na svém Instagramu si také zavzpomínala na zahajování tokijských olympijských her, kde byla vlajkonošem:

Uprchlický tým poprvé představil prezident Mezinárodního olympijského výboru Thomas Bach před hrami v Riu 2016, kterých jste se aktivně zúčastnila. Jaké jsou vaše vzpomínky na hry v Brazílii?
Bylo to něco neskutečného. Tehdy mi bylo teprve 18 let a zájem médií o náš tým byl šílený. Za jednu noc nám přišlo třeba tři sta, čtyři sta mailů, ale bavilo mě to. Hlavně jsem si díky tomu uvědomila, že na olympiádu nejedu s tím, že musím vyhrát zlatou medaili, i když bych z toho samozřejmě byla nadšená. Ve skutečnosti jsem tam jela šířit určité poselství, které bylo o dost důležitější než moje osobní ambice. K uprchlickému týmu se upírá pozornost spousty lidí z celého světa, kterým to dodává naději, že nic není nemožné.

O čtyři roky později už jste nesla vlajku uprchlického týmu na letních hrách v Tokiu, což jistě musela být velká čest. Na druhou stranu šlo o hry, které se neodehrávaly před živým publikem. Jak se letos těšíte na ničím neomezené olympijské hry v Evropě s fanoušky a bohatým doprovodným programem?
Evropa je teď můj domov, v Německu žiju už skoro devět let. Do Paříže jezdím pravidelně na Fashion Week, během kterého je vždycky ve městě úplný chaos. Nedávno jsem narazila na článek o tom, jak se Paříž během olympijských her promění, takže očekávám něco podobného. Těším se na to – hlavně mě zajímá, kolik dorazí návštěvníků a jak si organizátoři pohrají s historickými budovami, které budou hostit jednotlivé soutěže. Zaslechla jsem, že boxíky na medaile letos designuje Louis Vuitton, takže čekám, že to budou i jedny z nejluxusnějších her vůbec. A sportovci do toho jako vždy dají všechno. Zkrátka, nemůžu se dočkat.

Co by podle vás měli Evropané vědět o Uprchlickém olympijském týmu? Proč by se za sportovce měli postavit a podpořit je?
Letošní hry jsou pro to ideálním momentem. Diváci budou mít jedinečnou příležitost sledovat uprchlické sportovce v akci a seznámit se s jejich životními příběhy. Já tam budu od toho, abych tohle všechno zprostředkovala. Je potřeba si uvědomit, že v drtivé většině případů jde o lidi, kteří si toho v životě dost zažili. To, že teď mají nový domov mimo svou rodnou zemi, není jejich volba, nedělají to kvůli tomu, že by chtěli žít v luxusu. Stejně jako všichni ostatní mají sny, v jejich případě souvisí se sportem. Když jsem musela utéct ze Sýrie, myslela jsem většinu času jen na plavání, což mi pomohlo nezbláznit se. Pomohlo mi to zachovat si psychické i fyzické zdraví. Říká se, že sport spojuje, v případě uprchlíků to platí dvojnásob. Máme sny, soutěžíme a snažíme se dosáhnout na zlato. Někteří uprchlíci letos mají opravdu reálnou šanci, patří třeba mezi nejlepších šestnáct nebo osm sportovců ve své disciplíně. Proto bych chtěla apelovat na všechny, aby měli na paměti, že jen to, že jste uprchlík, automaticky neznamená, že v životě už nic nemůžete dokázat. Mějte zkrátka otevřenou mysl a srdce a pochopení pak přijde samo.

Vy jste uprchla ze Sýrie v roce 2015 se svojí sestrou. Kde jste hledala potřebnou sílu, abyste tuto cestu dotáhla do konce? Jaké byly vaše první myšlenky poté, co jste se úspěšně dostaly do Evropy?
Se sestrou jsme se rozhodly odejít ze Sýrie, protože jsme se tam už necítily bezpečně. Představte si, že se každé ráno probudíte a nejste schopni přemýšlet o budoucnosti. Když opouštíte byt, nevíte, zda se ještě někdy vrátíte. Nemáte tušení, zda ještě někdy uvidíte vaše nejbližší. Zároveň jsme byly obě mladé a naivní, to nám dost pomohlo se rozhodnout. Rodiče byli proti – hlavně kvůli tomu, že to je nebezpečné a nákladné. Nakonec se nám je ale podpořilo přesvědčit, aby nám věřili. Bylo to v době, kdy ze Sýrie utíkalo mnoho mladých lidí, hlavně kvůli tomu, jak se tamní režim začal ještě více radikalizovat. Cesta do Německa zabrala celkem 25 dní. V podstatě na tom tedy není nic komplikovaného – necítily jsme se bezpečně, a tak jsme odešly.

V Německu jste založila vlastní nadaci na podporu uprchlických sportovců. Jak těmto jedincům pomáháte a jaký to má reálný dopad?
Nadace existuje kvůli tomu, že jsem měla dostatek štěstí, abych mohla soutěžit na dvou olympiádách, a že o mém životě byl natočen dokumentární film. Díky obojímu jsem najednou měla k dispozici platformu, kterou jsem chtěla využít k pomoci dalším uprchlíkům po celém světě. Přemýšlela jsem o tom, co pomohlo mě osobně, a odpověď byla vždy vzdělání a sport. Nadaci mi pomohl založit můj trenér Sven, se kterým jsme připravili různé vzdělávací a sportovní programy.

Je potřeba si uvědomit, že v drtivé většině případů jde o lidi, kteří si toho v životě dost zažili. To, že teď mají nový domov mimo svou rodnou zemi, není jejich volba, nedělají to kvůli tomu, že by chtěli žít v luxusu. Stejně jako všichni ostatní mají sny, v jejich případě souvisí se sportem.

Yusra Mardini

Momentálně pracujeme na třech projektech, jeden je ve spolupráci s Mezinárodním olympijským výborem. Jde o přesidlovací program – zjednodušeně řečeno pomáháme přesidlovat nadějné držitele sportovních stipendií ze zemí, kde žijí, protože někteří se třeba vypraví na hry a pak se z nich opět vrací do uprchlických táborů. Není to ani tak, že by všichni utekli z problematických států do těch velmi vyspělých. Někteří utečou například ze Súdánu do Keni, ve které se aktuálně nachází největší uprchlický tábor na světě. Naším cílem je proto sportovce přesídlit a dát jim možnost získat nové občanství. Další dva projekty jsou úžeji zaměřené – na Lesbu a v Athénách učíme uprchlíky plavat, v návaznosti na olympijské hry máme pak podobný program i v Paříži. Jsme zatím jenom malá organizace, ale snažíme se dělat maximum.

Olympijské hry v Paříži 2024 budou historicky vůbec prvními genderově vyváženými hrami. Co si od toho slibujete?
Jsem velmi ráda, že s touto myšlenkou organizátoři přišli. Ženy si bezpochyby zvýšenou pozornost zaslouží – přeci jen do sportu vkládáme úplně stejné úsilí jako muži, není proto důvod, proč bychom měli jakékoliv pohlaví nějak znevýhodňovat.  

Vy se momentálně věnujete studiu kinematografie a jste také aktivní v módním průmyslu. Proslýchá se, že byste jednou chtěla mít svůj vlastní fashion brand. Jak je vůbec možné, že toho v tak mladém věku máte už tolik za sebou, a jak byste chtěla, aby na vás veřejnost pohlížela v budoucnu?
Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela. Představuji si, že jednou budu velmi hrdá matka, která se bude snažit co nejvíc předat svým dětem. Měla jsem třeba v ruce svou studentskou kartu a říkala jsem si, že jednou budu svým dětem vyprávět o tom, jak jsem studovala na Univerzitě Jižní Kalifornie, a že jsem na to hrdá. Ve svém životě jsem musela učinit hodně těžkých rozhodnutí, kterých by se mnoho lidí bálo. Proto jsem se rozhodla studovat právě film, protože chci vyprávět příběhy. Svůj už jsem odvyprávěla a teď se chci zaměřit na životy dalších uprchlíků, o kterých svět nemá ponětí. Je mi jasné, že ne každý takový příběh bude mít pozitivní vyznění, i tak se o nich ale musí mluvit. To je vlastně moje hlavní ambice. Chci k těmto příběhům přivést pozornost veřejnosti a s trochou štěstí i tímto směrem změnit současný filmový průmysl.

Co se týče módy, té se věnuji, protože mi to přináší radost. Ráda chodím na módní přehlídky a sleduji, jak dynamicky se svět modelingu vyvíjí. Jako modelka jsem poprvé byla na molu za Casablancu. Shodou okolností to bylo právě v Paříži. Ta přehlídka také byla orientovaná na téma uprchlíků. Díky tomu jsem poznala, jakou má móda sílu, a že jde o odvětví, které má potenciál proměnit svět k lepšímu. Poté jsem absolvovala několik přehlídek pro BOSS, což je velmi inkluzivní brand určený pro všechny sportovce, zpěváky, influencery a tak dále. To je něco, co je pro mě hodně inspirativní, když přemýšlím o tom, že bych založila vlastní značku.

Jakou roli ve vašem životě má plavání?
Pocházím z rodiny plavců, to byl první impuls, proč jsem se tomu začala věnovat. Můj otec plaval, moji strýcové plavali – takže to pro mě byla do určité míry otázky povinnosti, rodiče nás k tomu vedli už od malička. Poprvé jsem plavala asi ve třech letech, ale to bylo víceméně jen to, že sedíte na kraji bazénu a občas to zkusíte, protože to po vás tatínek chce. Opravdu profesionálně jsem se plavání začala věnovat v šesti letech, v devíti už jsem snila o tom, že se zúčastním olympijských her. Tehdy jsem hodně sledovala kariéru Michaela Phelpse a dařilo se mi překonávat vlastní osobní rekordy. Můj tatínek taky snil o tom, že se jednou zúčastní olympiády, a tak se mu to alespoň mým prostřednictvím splnilo.

Zdroj: Michaela Celárková

Související články