Článek by neměl začínat nějakou „historkou z natáčení“. Měl by mít nějaký úvod do tématu, ať se čtenář lépe orientuje. Nicméně tentokrát je právě ona historka úvodem do tématu.
Po třech týdnech v indickém vnitrozemí, konkrétně ve státě Karnátaka, jsme dorazili do přístavního města Karwar. Těšili jsme se na vůni moře i teplou vodu. Podle mapy měly být hned u města pláže a trocha lenošení byla velmi příjemnou vidinou. Ovšem než jsme k pláži dorazili, bylo jasné, že z koupání, alespoň toho mořského, sejde. Do moře tekla naprosto černá řeka odpadu, výkalů a splašků, která měla hladinu lemovanou plastovou pokrývkou.
Není nad osobní zkušenost. Potok protékající asijským slumem se změní na odpornou břečku, která pojme vše od jednorázových plen a igelitových tašek po všemožné obaly, dětské kočárky i neuvěřitelné množství dalšího materiálu. Plasty všech podob i barev. „A nám budou zakazovat uchošťoury,“ napadlo mě, když kolem proplouvaly obří plastové pláty, pravděpodobně odněkud ze stavby.
Řeky plastu nejsou jen v Asii
Něco podobného jsem viděl vícekrát. A další otřesné zážitky mi vyprávěli kolegové i z Jižní Ameriky a Afriky. Ve světle něčeho takového vypadá evropské zálohování plastových lahví jako naprostá marnost, minorita, která nic neřeší. Jenže je tady i opačný úhel pohledu. Západní a Střední Evropa, včetně nás, má čím dál lépe zavedený systém recyklace odpadu. Díky tomu něco podobného u nás neuvidíte dokonce ani ve vyloučených lokalitách.
Indonésie, Vietnam, Filipíny a Thajsko, mají spolu s Čínou na svědomí 60 % plastového odpadu v Indickém oceánu.
Michaela Černá, Forbes
Jednak jsou (v porovnání s těmi asijskými) relativně malé, a jednak i tam je zavedený svoz a alespoň částečné třídění. V Evropě se má změnit i nakládání s plastovými nápojovými lahvemi. Cílem do roku 2029 je recyklovat 90 procent z nich. Do roku 2025 by pak nové plastové lahve měly být alespoň ze čtvrtiny vyrobené z recyklovaných plastů, do roku 2030 by se měl podíl recyklovaného materiálu v lahvích zvýšit na 30 procent.
Ve své době dokonce Čína za peníze dovážela plastový odpad k dalšímu zpracování, ale od toho, mimo jiné i pod tlakem vlastního množství plastového nepořádku, ustoupila. Další a další společnosti se zavazují k recyklaci plastů. Při pohledu na řeku plastu to vypadá jako slib, který nikoho neurazí. Jenže jakmile jednou padne, tak je vymahatelný.
Tohle snad ani nechcete vidět.
Podle studie zmiňované Evropskou environmentální agenturou, asi 90 % plastového odpadu v oceánech pochází z deseti velkých řek, přičemž osm z nich se nachází v Asii (Jang-c’-ťiang, Indus, Žlutá řeka, Ganga, Perlová řeka, Amur, Mekong) a dvě v Africe.
Tato skutečnost naznačuje, že zaměření na tyto řeky může být klíčové pro řešení problému. „V oceánech dnes plave více než 150 milionů tun plastů a každý rok přibude 4,8 až 12,7 tun,“ píše ve svých materiálech Evropská unie. Podle publikovaných materiálů se recyklací 1 milionu tun plastů ušetří tolik emisí CO2, jako kdybychom z provozu stáhli 1 milion aut. Přitom téměř polovina, 49 % plastového odpadu v mořích, tvoří výrobky na jedno použití.
Pravdou je, že želvě, která zemře po požití mikrotenového sáčku vypadajícího jako její oblíbená pochutina – medúza – to život nevrátí. Její smrt byla zapříčiněna tím, že se pytlík místo do popelnice dostal do vodního toku a s ním do moře.
