Jsou lehké na přepravu, levné na výrobu, užitečné na provoz. A hlavně téměř nezničitelné. Přesně takové jsou plasty. Máte-li výrobek z umělé hmoty, který praskne, nebo ošoupou-li se plastová ozubená kolečka a přestanou zabírat, nezničil se samotný materiál, ale funkčnost výrobku. Ten se buď opraví, nebo mnohem častěji, vyhodí. Materiál zůstává a existuje. „Doba rozložení plastové láhve závisí na několika faktorech (klimatu, složení plastu, atd.), obvykle však trvá 450 až 1 000 let, než se úplně rozloží,“ udává server mybottle.cz
Plastový talířek kontra miska z listí
Miluji jídlo na ulici a stejně tak mám rád Asii. Obě mé lásky se vzájemně doplňují, protože asijský street food je prostě neopakovatelný. Ovšem i tady nastávají změny. Před lety mi porce jídla v severní Indii pouliční prodejci nakládali do talířků zhotovených z listí. Přesně do těch, které jsou na fotce. Po jídle je stačilo odhodit na zem, dělali to tak všichni. Časem je odvál vítr, nebo je mnohem rychleji sežraly kolem se potulující krávy, kterým hinduisté neubližují a nechávají je volně se popásat.
Talířek z listí ze severní Indie
Problém byl v tom, že poté, co jídelní misky z listů nahradily plastové talířky, místní nezměnili své zvyky. Prostě se jen hodily na zem. Dokonce i dobytek, který byl zvyklý sníst zbytky jídla i s talířkem, své zvyky nezměnil. Problém byl v tom, že s plastem si na rozdíl od listů jejich střevní mikroflóra neporadila a čekala je mnohdy vleklá a bolestivá smrt.
Turistika bez plastů už není možná
Krávy pojídající polystyrénové misky a mikrotenové sáčky jsou jen jedním z příkladů, kam vede prudká změna materiálů. Zůstaňme jen v oblasti, která je nám blízká – u cestování. Na cesty si kupujeme, mnohdy za nemalé peníze, cool outdoorové plastové láhve, spí se na plastových karimatkách a nosí oděvy vytvořené z polyetylentereftalátu, což je stejný materiál z něhož se dělají PET lahve. Turistický průmysl je přitom jen naprosto minimálním zlomkem využití umělých hmot, které v současnosti vládnou světu.
Plastová pláž Labuan Beach.
Jenže je to právě cestovní ruch, který má na svědomí znečištění pláží u městečka Labuan Bajo na indonéském ostrově Flores. Jen zhruba 40 km odtud je proslulý ostrov Komodo s obřími varany a národním parkem. Přírodní ráj se proměnil v „plastový ráj“, to je realita, která čelí pláži Pede Beach v Labuan Bajo (Flores, Indonésie), kde její lidé plavou mezi lahvemi, kelímky a olejem z lodí.
Holandská fotografka a dokumentaristka Fabiola Minda s odvoláním na místní obyvatele na svých stránkách tvrdí, že většinu odpadků na této pláži, přímo v centru v Labuan Bajo, produkuje – a hází sem – místní hotel. „Jiní místní obyvatelé uvedli, že cestovní ruch a související průmyslová odvětví generují velké množství plastu, který končí na této pláži,“ tvrdí Minda.
Rys vytvořený z plastového odpadu v Lisabonu
Zakážeme brčka „Nejúčinnějším způsobem řešení problému je zabránit tomu, aby se do oceánu dostalo více plastů. Plastové předměty na jedno použití jsou největší samostatnou skupinou odpadu nacházejícího se na mořských plážích. Produkty jako plastové příbory, láhve na pití či cigaretové nedopalky tvoří až polovinu veškerého mořského odpadu. Aby EU tento problém vyřešila, zavedla úplný zákaz těch jednorázových plastů, u nichž je dostupná jejich ekologičtější alternativa. Jedná se o: plastové příbory, plastové talíře, plastová brčka a míchátka, vatové tyčinky, plastové tyčky k balónkům,“ píše se na stránkách Evropského parlamentu.
Hnízda mořských ptáků se čím dál víc skládají z umělohmotných vláken.
Zní to logicky a správně. Jenže pak stojíte na mostě někde v Asii, pod vámi teče řeka plastového odpadu a náhle vám přijde zákaz jako poněkud bezzubý. Chyba ani její řešení asi nebude v zákazu brček a plastových párátek.
