Leckterý našinec už zjistil, že výlet do Alp může být stejně finančně náročný jako výlet do Krkonoš, ale servis je nesrovnatelně lepší. Jak Rakušané, tak Italové jsou hrdí na své gastronomické zázraky a domácí kuchyni. Nesnaží se jídla „vylepšit“ o ultrazpracované potraviny. Naopak, co je domácí, to se cení.
Zároveň Alpy jsou přece jen větší, vyšší a díky tomu nabízejí neskonale mocnější zážitek. Zatímco Sněžka, obrazně řečeno, praská pod náporem turistů ve švech, v Alpách se díky větším prostorám mohou turisté více rozprostřít. Ne, že by i Alpy či jejich podhůří neměly svá slabá místa, kde řeší problémy s „over turismem“. Příliš lidí na malé ploše sebou nese podráždění místních či problémy s parkováním. Své o tom vědí třeba v Hallstattu. Ale stačí popojet jen několik málo kilometrů stranou, doslova jen do vedlejší vesnice, a je po problému. A můžete se kochat v naprostém klidu.
Podívejte se na plesnivec alpský.
Hořká kořka
Typickými rostlinami Alp jsou hořce. Nejčastěji jsou modré, ale neplatí to stoprocentně. Leccos prozradí i jejich jména. Hořec žlutý (Gentiana lutea) odkazuje na barvu květů stejně jako hořec purpurový (Gentiana purpurea), který je barvou i vzrůstem podobný hořci panonskému.
Hořce byly a jsou součástí žaludečních likérů. Jejich kořeny jim dodávají hořkou chuť. Rozhodně nenabádáme k jejich vyrýpávání a sběru, mnohé z nich patří mezi chráněné rostliny, takže případná pokuta by určitě nestála za to.
Jak v Alpách, tak i v Krkonoších se hořcové kořeny nakrájely na menší kousky, které se macerovaly v silném alkoholu. Někdy byl naložený i do 70% lihoviny, přičemž poměr se pohyboval v rozmezí 1 – 15 díl kořene na 10 dílů alkoholu. Následný macerát bylo nutno samozřejmě zředit. Výsledný nápoj pomáhal na žaludeční problémy. „Ideální na závěr hostiny, když se je jasné, že se člověk přežere,“ shrnul lakonicky účinky jeden z konzumentů štědrého oběda a objednal si hořkou.
Ovšem součástí bylinných likérů nejsou jen hořce, chuť jim dodává i rozchodnice růžová (Rhodiola rosea), prha arnika (Arnica montana) či několik druhů kozlíků (rod Valeriana). Možná jste slyšeli o valeriánských kapkách, tak teď už víte, co je jejich hlavní složkou. Mnozí chalupáři si vyrábějí vlastní „tinktury“, ale přesné složení se tají a navíc nejspíš každoročně drobně mění.
Plesnivec – symbol Alp
Plesnivec alpský (Leontopodium alpinum) alias alpská protěž je pro vysokohorské turisty s Alpami nerozlučně spjatý. Proč právě pro vysokohorské? Protože jeho rozšíření se nachází ve výškách mezi 1000 – 3 400 metrů nad mořem. Pozná ho snad každý, ale ne každý ví, že se jedná o rostlinu, která sem „přivandrovala“ z vnitroasijských stepí v době poledové. Hlavním opylovačem této něžně chlupaté rostlinky (chlupy ji chrání jako kožíšek před chladem) jsou mouchy.
V Alpách rostou dva druhy rododendronů, ale ani jeden z nich není alpským endemitem.
Jan Čeřovský, magazín Živa
Rododendrony z Alp
Víte, že Alpy mají vlastní rododendrony? Jde o pěnišník rezavý (Rhododendron ferrugineum) a srstnatý (R. hirsutum). Oba mají krásně růžové kvítky. Na obou druzích vznikají takzvaná rododendronová jablka, což jsou rosolovité zbytky tkáně způsobené parazitickou houbou.
