Oteplující se klima českým rehkům vyhovuje. A to dokonce do té míry, že původně přísně tažní ptáci už v některých případech na cestu rezignují a pokoušejí se přežít zimu u nás.

Sázka na nejistotu

Pokud původně migrující druh neodletí, dost zásadně riskuje. Může totiž zmrznout nebo zemřít hladem. Pokud nepřežije zimu, nepředá dál své geny a hra na život a na smrt pro něj končí. Jenže pokud mu risk vyjde, dostává se do výrazně lepší pozice než jeho konkurenti. A to zejména konkurenti v lásce o boji o samice. Může si totiž vybírat lepší teritorium, dřív založí hnízdo a je tak oproti z teplých krajin navrátivších se jedinců ve výhodě. Samci se vrací před samicemi, aby stihli obsadit vhodná hnízdní teritoria.

Pokud se bude klima dále oteplovat, ztratí ptáci důvod k migracím, byť tahové instinkty jim bezesporu ještě nějakou dobu zůstanou. Sčítání ale ukázalo, že zatímco oteplování některé druhy vytlačuje, rehkům u nás naopak vyhovuje a nejen česká, ale i evropská populace dlouhodobě vykazuje mírný vzestup početnosti. 

Rehek domácí obývá velkou škálu stanovišť, od městského prostředí až po vysokohorská suťoviště. Zvlášť si oblíbil lidská sídla, ať už rušná centra měst, poklidné vesnické návsi i samostatně stojící usedlosti, hájenky, seníky, kůlny či horské chaty,“ říká Zdeněk Vermouzek, ředitel České společnosti ornitologické (ČSO).

„Naši“ rehci domácí odlétají na zimu do klimaticky příznivějšího Středomoří, na Blízký východ, ale někteří zalétají i do jižní Asie. Během roku jde převážně o hmyzožravý druh, ale v zimě je o hmyz nouze a tak se spokojí s bobulemi. „„Pokud chcete zvýšit šanci, že zimující rehky potkáte, zajděte za chladnějšího počasí k místům porostlým loubincem, známým také jako psí víno nebo přísavník. Bobule této popínavé liány poskytují v období nedostatku hmyzu vítaný zdroj energie a za mrazivého počasí přitahují rehky jako magnet,“ radí ornitolog Filip Petřík. 

Zdroj: Youtube

Domácí a zahradní

Oba druhy rehků jsou si podobné. Rozdíl je ve zbarvení. Samečci rehka zahradního mají černou hlavu, šedý hřbet a ocas a oranžové peří na bocích, bříšku a pod ocasem. Naopak u rehka domácího najdeme oranžovou barvu pouze pod ocasem, zatímco bříško je šedé až černé. Samičky obou druhů jsou méně výrazně zbarvené,“ vysvětluje hlavní rozdíly Věra Sychrová z ČSO.

Ocasaté jméno

Latinské pojmenování rehka (Phoenicurus) naráží na typické červenavé zbarvení ocasu. Původně starořecké slovo phoinix totiž znamená, neboli „karmínový“, příp. „červený“. Jde o velmi nápadný znak. Pokud nemáte ambice rozeznávat od sebe domácí a zahradní druh a stačí vám jen, že jde o rehka, koukněte mu pod ocas. Pokud je červenavý a pták je o něco větší než vrabec, půjde pravděpodobně o jednoho z rehků.

Zdroj: birdlife.cz, Česká společnosti ornitologická