Nejdříve pár základních faktů. Savci se sice skutečně rozrůznili až po vymření dinosaurů, ale mnohé druhy byly jejich současníky. Kdyby na ně měl dopad asteroidu Chicxulub stejně zničující účinek jako na dinosaury, nemělo by se co dál rozvíjet. Takže savci museli mít něco, co dinosauři neměli, nebo jim naopak přebývalo něco, co mělo na jejich vyhubení po tragédii zásadní vliv.
Savci současníky dinosaurů? Samozřejmě
Země zažila několikeré vymírání, ovšem ne vždy byla příčina tak jednoznačná. Dopad asteroidu byl bez přehánění celoplanetární katastrofou, ostatně samotný kráter měl hloubku 40 km (to není překlep – opravdu byla hloubka kráteru větší než vzdálenost z Prahy do Berouna). „První savcům podobné formy se ve fosilním záznamu objevují na konci triasu, asi před 225 miliony let. Jednalo se o malé formy, z nichž některé nebyly delší než několik centimetrů. Ve stínu dinosaurů - skupiny, která se shodou okolností také poprvé objevila na konci triasu - byli první savci rozhodně méně než impozantní.
Po celé období druhohor - po dobu více než 160 milionů let - nebyl největší savec větší než prase. Navíc mnozí podivuhodní a někdy i bizarní savci, které známe dnes - například velryby, netopýři, sloni a šupinatí luskouni – nebyli součástí druhohor,“ píše respektovaný magazín Current Biology. Možná, že právě to, že nebyli specializovaní, byli malí a často žili pod zemí, jim zachránilo život.
Svět po dopadu
„Planetka, která se se Zemí srazila před 66 miliony let, byla tedy skutečným ultimátním masovým vrahem, který měl k dispozici mnoho prostředků hromadného ničení – energetický pulz, zabíjející miliardy živých bytostí v řádu pouhých sekund, žárové vlny působící požáry a rozžhavení atmosféry v průběhu hodin až několika dnů, impaktní zimu trvající v řádu měsíců až let a konečně i tisíciletí drastického globálního oteplování,“ vysvětluje na svém blogu paleontolog a „dinosauří“ popularizátor Vladimír Socha.
Druhy dinosaurů, které byli specializované na konkrétní potravu, a nebyla to semena či mršiny, měli smůlu. Mršiny byly, zeleň v takovém množství, aby uživila obří vegetariány, nikoliv. Ty z druhů, které přežily, musely být nesmírně odolné, přizpůsobivé a ještě musely mít notnou dávku štěstí. Samozřejmě v místě dopadu a jeho okolí nepřežilo nic. Ovšem šance se zvyšovaly se vzdáleností, v životní loterii hrála svou roli náhoda, nadmořská výška, způsob obživy a celá řada dalších detailů. Tvorové žijící pod zemí a daleko od exploze vyvolané dopadem měli větší štěstí než velké pozemní druhy, kteří navíc byli potravními specialisty.
Poslední den dinosaurů.
Dokonce i savci byli katastrofou zásadním způsobem zasažení. Ovšem jejich výhodou bylo, že druhy, které byly malé a všežravé. Ve světě, kde si najednou nemohli vybírat to byla neocenitelná vlastnost. Charles Darwin správně poznal, že nepřežije ten nejsilnější nebo nejrychlejší druh, ale ten, který se nejlépe přizpůsobí změně. A to malí druhohorní svci zvládli dokonale.
66 040 000 plus minus několik desítek tisíc let
Desítky tisíc let rozmezí vypadají jako velmi dlouhá doba, ale oněch zhruba 66 milionů let je doba, kdy vyhynuli neptačí dinosauři a začala se tedy ptát „savčí“ éra, která naprala poměrně rychle explozivní charakter. Podle rozboru fosilií se dá určit, že „dinosauři vymřeli na jaře“. Samozřejmě ne všichni a ne najednou, ale objevily se fosilie rostlin, které kvetly právě v dopadu asteroidu. Je sice trochu bizarní, že víme, jaké bylo roční období a nevíme, kdy přesně to bylo, nicméně fosilie jsou velmi těžko zpochybnitelným důkazem. Paleontologická lokalita Hell Creek zachovala otisk života v době katastrofy.
Na závěr je potřeba férově přiznat, že některé druhy dinosaurů přežily a vyvíjely se dál. Dnes je známe jako ptáky.
