Český název prý vychází z podobnosti mezi barvou plodnic a barvou liščího kožichu. Ale každý, kdo někdy viděl lišku coby zvíře a pozná lišky coby houby, tak ví, že zrovna tohle srovnání vůbec nesedí. Mnohem blíže je mu zlidovělé, leč nesprávné pojmenování „kuřátka“. Tam by barevná podobnost seděla výrazně víc. Liška není kuřátko! Pod názvem kuřátko se skrývá jiná, tentokrát nejedlá, houba.
Liška je tržní houba
„Pro mě je indikátorem polský prodejce, který prodává houby u nás na sídlišti. Když má, tak rostou a vyplatí se vyrazit do lesa. A lišky má v poslední době krásné, velké a masité,“ prozrazuje pan Bohumil Halfar z Ostravy svůj recept na to, kdy vyrazit na houby.
Je jasné, že když se houby prodávají, tak rostou a zkušený houbař podle celé řady znaků pozná, zdali jde o houby z přírody nebo vypěstované v kultuře. V případě mnoha různých hub dokonce pěstování „ve sklepě či skleníku“ není možné, protože v rámci mykorhizních vztahů jsou houby závislé na konkrétních druzích stromů a kvalitě půdy.
Dovolte mi prozradit můj soukromý tip. Novohradské hory mě, co se lišek týče, nikdy nezklamaly. Liška obecná se vyskytuje v severnějších částech Evropy, v Severní Americe včetně Mexika. Najdete ji v Asii, dokonce v podhůří Himálaje (nedávno tam vědci popsali nový druh lišky) a její kvality znají i v Africe. Ovšem nemusíte za nimi do světa, stačí jakýkoli větší smíšený či jehličnatý lesní porost. A těch je u nás díkybohu naprostá většina.
Za liškami kamkoliv do lesa
Lišky jsou jedlé, takže i když nerozeznáte jednotlivé druhy, neuděláte jejich sběrem chybu. Zaměnit se snad dají jen se stročkem kadeřavým, ale i ten je skvělou jedlou houbou, byť vypadá poněkud nevzhledně. Takže i kdyby se vám tato záměna „povedla“, z hlediska rizika otravy se nic neděje. Lišky mají „lišty“ u některých druhů sahající do třetiny až poloviny třeně a nálevkovitý klobouk. Zatímco liška obecná a Friesova mívají krásnou žlutou barvu, tak liška šedá a černající jsou spíše vybledlé a tmavší.
Poznáte je na první pohled
Liška žlutavá má žlutou nohu, ale klobouk je zbarven tmavě do hněda. Je dobré brát v úvahu barevnou proměnlivost hub, ale lišky dostanete poměrně rychle „do oka“. Jakmile je máte „nakoukané“, tak už se nespletete. Takže jediné co chybí je každoroční prohlubování praxe, které se může odrazit v plném košíku a skvělé omáčce.
Chuťovky a obsahové látky
Smetanová omáčka z hub je skutečně skvělá mimo jiné proto, že některé z obsahových látek jsou rozpustné v tucích. Mladé houby se dají zavařit do sladkokyselého nálevu, lze je využít do polévky i na smaženici. Navíc obsahují poměrně hodně vitamínu C a D, odborníci zmiňují i vysoký podíl draslíku. Ročně se jich prodá asi 150–200 tisíc tun v celkové hodnotě 1,5 miliardy dolarů, což bezesporu zahrnuje i onoho Poláka prodávajícího v Ostravě.
Sběr lišky obecné.
První záznamy o její konzumaci pocházejí ze 16. století, dnes je běžná na jídelníčku několika kontinentů. V roce 1836 ji švédský mykolog Elias Fries (je po něm jeden druh lišky pojmenován) popsal jako „jednu z nejdůležitějších a nejlepších jedlých hub“.
