Rokle uprostřed lesa a v ní už nějaký čas leží pneumatika. Začíná obrůstat mechem a uvnitř je stařina, tráva, která rozhodně není letošní. Otázkou je, kde se tu vzala, když nikde okolo není žádná silnice, ze které by se dala shodit.
Každý rok je celosvětově vyhozena přibližně jedna miliarda pneumatik, které dosáhly konce své životnosti. V USA se ročně vyhodí přibližně 317 milionů pneumatik, což odpovídá devíti pneumatikám každou sekundu.
Z čeho se pneumatika skládá
Na první pohled jde o „inertní“ gumu, která by přírodě moc škodit neměla. Jenže když se na ni podíváte blíž, tak narazíte na ocel, bavlnu i polyester, tedy umělou hmotu. I ocel reziví, některé složky se rozkládají pomalu či téměř vůbec, ale erodují všechny. Tedy dostávají se do prostředí.
Pneumatiky obsahují polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU), které jsou považovány za karcinogenní a mutagenní látky. Zároveň se v nich nacházejí nebezpečné ftaláty, které se používají jako změkčovadla. Ftaláty jsou podezřelé z toho, že narušují endokrinní systém a mohou mít nepříznivé účinky na reprodukci.
Čím škodí
Kromě samotného „estetického defektu“ a faktu, že budou hyzdit krajinu desítky a dost možná stovky let, tak se z nich do prostředí dostávají těžké kovy i další toxické látky včetně síry. Pneumatiky řádně odevzdané se dají alespoň z části recyklovat, nebo se používají jako palivo v cementárnách. V přírodě ale nic takového neproběhne.
V některých případech se z pneumatiky stane past na malá zvířata, často líheň na komáry, protože se v nich drží dost vody na to, aby to komářím trapičům stačilo ke zdárnému vývoji.
Bizarní souvislost vypustila do světa ČTK. „Do hlávkového salátu, který je jinak považován za velmi zdravou součást stravy, se mohou dostávat jedovaté látky z pneumatik. Podle agentury APA na to přišli vídeňští vědci. Částice z pneumatik se na pole a poté do zeleniny dostávají ze silnic prostřednictvím větru nebo vody,“ vyšlo ve zprávě České tiskové kanceláře. Ve hře jsou právě mikročástice uvolňované díky pomalé erozi vyhozených pneumatik.
Podívejte se, jak si z pneumatiky udělat rybníček.
Štěstí přeje připraveným
Patent na moderní vzduchem plněnou pneumatiku získal John Boyd Dunlop v roce 1888, nicméně vynalezl ji o rok dříve. Chtěl svému synovi vyrobit lepší tříkolku a zlepšit její jízdní vlastnosti. Všiml si, že vodou naplněná hadice tlumí nárazy. Vyměnil vodu za natlakovaný vzduch a nechal vyrobit pneumatiku. Je dost možné, že nešlo o jeho nápad, protože s něčím podobným přišel už Robert William Thompson o několik desetiletí dříve. Jenže v té době sice už byly tříkolky i kola, ale nikoliv dostatek aut na to, aby se jeho vynález uplatnil v praxi.
Nejstarší „pneumatiky“ byly pouhé kožené a později železné či ocelové pásy, přidělané na dřevěných kolech vozů. Zásadním způsobem posunul jejich vývoj kupředu objev vulkanizace přírodního kaučuku. Dnes si bez nich život neumíme představit, protože kolové dopravní prostředky se staly natolik pevnou součástí civilizace, že by bez nich téměř přestala fungovat. A z ojetých pneumatik si v Africe i Asii šikovní chudí umí vyříznout téměř nezničitelné sandály.
