Pižmoni severní jsou naprosto fascinující tvorové, kteří působí dojmem, že právě vystoupili ze severských ság. Zavalité tělo pokryté dlouhým hustým kožichem, jež by nezahanbil ani mamuta, široký hřbet s kratší a světlejší srstí připomíná mohutná záda gorilího samce. Světlé nožičky zakončené něčím, co vypadá jako huňaté tlapky, připomínají kreslené komiksové figurky.
A co teprve hlava, ta je mírně klabonosá jako u berana, pod tlamou nosí pižmoni husté vousy. Samci i samice mají rohy, které spíš než zlověstně, působí bizarně. Na čele jsou rozděleny jakousi pěšinkou, pak rostou dolů podél hlavy, aby nakonec výhružně stočily své hroty směrem vzhůru.
Rodina a nebezpečí
Pižmoni žijí ve skupinkách, v létě v menších, v zimě hledají bezpečí houfováním do větších skupin. V říji spolu samci velmi urputně bojují o přízeň samic, přičemž se trkají jako berani či kozli. V provedení pižmoňů to ovšem znamená, že se na sebe v plném trysku řítí dva kolosy s rozevlátou srstí a zvuk rohů narážejících do sebe je slyšet na velkou vzdálenost.
Pižmoni vyvinuli jeden z nejlepších způsobů obrany proti predátorům mezi býložravci. Když objeví nepřítele, tak se semknou do těsného kruhu s hrozivou hradbou skloněných čel s nebezpečnými rohy směrem ven. Uvnitř kruhu se schovají mláďata a slabší jedinci, proti vlkům tato strategie funguje skvěle. Statečnost a soudržnost pižmoňů je pověstná už od pradávna, bohužel často se stalo, že lovci museli zabít celé stádo, protože pižmoni neopustili ani mrtvá zvířata.
Přežití na vlásku
Pižmoni jsou žijící relikty poslední doby ledové, kdysi obývali obrovské území tundry na celé severní polokouli, osudnou se jim stala pravděpodobně změna klimatu. Z evropské pevniny zmizeli a dařilo se jim přežívat jen v odlehlých místech kanadské Arktidy a severovýchodního Grónska. Ale i tam během 19. století téměř vyhynuli rukou lovců kožešin.
Po válce byla malá skupina pižmoňů z Grónska vysazena v dnešním Národním parku Dovrefjell v jižní části středního Norska. Celých dvacet let trvalo, než se podařilo zde vytvořit životaschopnou populaci. V roce 1971 si jeden samec odvedl dvě samice a dvě mláďata do Švédska, kde založil malé stádo. Za jedinou zdravou populaci pižmoňů v Evropě je ale považována ta v Norsku, čítající necelé tři stovky jedinců.
V krutých mrazech polárních nocí vyhledávají pižmoni dostupnou potravu v podobě vřesů, lišejníků, trávy a větviček zakrslých bříz na vichřicemi vyfoukaných svazích kopců. Přesto stále dochází k úhynu zvířat, jež si nebyla schopná vytvořit dostatečné tukové rezervy na zimu. Počet pižmoňů na celém světě je odhadován na 150 000 kusů.
Pižmoni a turisté
Pozorování pižmoňů je celkem pochopitelně největším lákadlem Národního parku Dovrefjell. V létě se turisté mohou toulat na vlastní pěst nebo s průvodcem, v zimě jsou oblíbené výpravy na běžkách nebo na sněžnicích. Přibližovat se k nim se ale důrazně nedoporučuje, jsou nedůtkliví a bezpečná vzdálenost je alespoň 200 metrů. Pižmoni v ohrožení zaujmou obranou formaci a když nebezpečí nemine nebo fotky chtivý turista neustoupí, ti nejodvážnější se vymaní z kruhu a zaútočí. Člověk je pak jednoznačně v nevýhodě, protože pižmoně jsou i přes svůj poněkud těžkopádný vzhled velmi rychlí: mohou dosáhnout rychlosti až 60 kilometrů za hodinu.
Podívejte se na pižmoně v detailu.
Pověst drsoně
A jak je to s tím mediálním obrazem? Na úchvatných snímcích jsou většinou v tundře, kde není nic, co by mohlo sloužit jako měřítko. Když si přečtete o jejich odvaze, obranné taktice a přeložíte německý (Moschus Ochse) či anglický název (Muskox), jistě si představíte zvíře velikosti bizona nebo alespoň krávy. Opak je pravdou, pižmoni jsou příbuzní s kozami a ti největší samci mívají jen 150 cm.
S maximální vahou 400 kg a v zimním kožichu je takový vůdce stáda úctyhodné zvíře, ale valná většina jsou spíše drobní jedinci, kteří připomínají víc ovci s převleku s poťouchlým výrazem prasečích očiček. Což ovšem nic nemění na tom, že to je jedinečný tvor a okouzlující český název pižmoň, evokující něco roztomilého, nosí právem.
