Voda už klesla a brutální povodeň nepřipomínají ani kaluže, ale zcela zaplněné chodníky věcmi, které čekají na odvoz. Hromady místy začínají pod ostrým slunce zapáchat. „Nikdy bych neřekla, že stoletou povodeň přežiju dvakrát za život,“ říká Pavla B., které voda sahala v rodinném domku do poloviny prvního patra. Sklep i přízemí bylo vytopené totálně, dlažba v kuchyni to přežila, ale podlaha ve vedlejším pokoji vzala za své.
Představte si vlastní kuchyňskou linku. Všechno co v ní máte je pokryté jemným bahnitým sedimentem, který se usadil úplně na všem. Na každém talířku, skleničce, lžičce. Každý kousek je potřeba vzít do ruky a umýt mírně zkalenou vodou ze studny, aby alespoň nahrubo hlína zmizela. Dokud je vše vlhké, dá se to relativně rychle očistit i nepitnou vodou. Není to žádná sofistikovaná práce. Ta čeká na topenáře, elektrikáře, podlaháře, truhláře.
Malá velká pomoc
Ta nejhorší hrubá práce, která spočívala ve vynesení zničeného nábytku a metráků naplavené hlíny, už byla z větší části udělaná. Mokrá linka na fasádě ukazovala, kam až dosáhla. Bylo to několik metrů nad úroveň klouzavého bahna, které pomalu prosychalo na tom, co původně byly zeleninové záhony.
U sousedů se činili vojáci s lopatami, vyváželi kolečka bahna, které končily na břehu řeky Opavy. Ta se vlnila o několik metrů níže, už ve svém korytě. My se činili s tlakovou myčkou známou jako vapka, omývali zahradní nábytek, nádobí i zdi domu. „Já vím, že to není nic světoborného, ale kdybych to měla dělat sama, budu to dělat týdny,“ konstatovala majitelka vyplavené nemovitosti.
Voda v řece byla ještě pořád kalná a podle místních stále trochu zvednutá, ale už ve svém přirozeném korytě. Nebýt desítek tun zničených věcí čekajících na odvoz, tak samotná hladina řeky se netvářila nijak nebezpečně.
„Na rozdíl od roku 1997 voda přišla a odešla. Tenkrát tady stála voda a blokovala přístup do domů, znemožňovala úklid. Ale co, přežili jsme to tenkrát, přežijeme to zas,“ zaznělo od majitelky nemovitosti. Znělo to hrdinsky, ale únava, fyzická i psychická, byla přece jen znát. Nocleh našla u kamarádů, kteří bydlí mimo záplavovou oblast, a další přijeli, aby alespoň trochu přiložili ruku k dílu.
Lidé a lidství na ulicích
„Co my, my jsme tady jenom na pomoc, bohatí, ti si prostě všechno koupí znova, ale ti, kteří mají hluboko do kapsy, ti jsou pěkně v….,“ Asi tušíte, jak nepublikovatelným výrazem větu dokončil. Netuším kdo to byl a odkud přijel, ale evidentně se neflákal. Někdo cizí přinesl buchty, u nedalekého mostu byla cedule „jídlo zdarma, jedeme dál“.
Povodně ve Slezsku.
Zatímco někteří ze známých politiků se snažili před volbami neštěstí druhých přetavit do volebních hlasů, na ulicích si neznámí lidé dodávali odvahu a optimismus. Něco, co se v běžném životě už nezažije, zato v krizových situacích naštěstí ano. Když se podíváte na fotky, tak sami uznáte, že tohle krizová situace byla. Zatímco na ulicích byly hromady odpadu, na dvoře svítila žlutá popelnice, která připlavala i se svým vytříděným plastovým obsahem.
Jde o jedinou ulici a konkrétní zahradu. Co dům, to příběh, co příběh, to neštěstí. Ale zároveň naděje že lidé nejsou tak špatní, jak to z médií občas a ze sociálních sítí často vypadá. Na ulici se potkali naprosto cizí lidi z různých koutů republiky jen proto, aby pomohli. A někdo jiný, podobně neznámý, jim přinesl čerstvě upečené sladkosti.
Alkohol pomáhá a stmeluje
Karel Nešpor český psychiatr specializovaný na léčbu návykových nemocí, publicista a pedagog, by s uvedeným tvrzením bezesporu nesouhlasil. Ale pivo bylo ten den hlavním nápojem (i to přivezli dobrovolníci) a historické alpakové skleničky na odpolední přípitek hruškovicí byly vycíděné jako první. Nikdo se neopíjel, všichni makali, a alkohol byl malým, ale důležitým společným jmenovatelem. Sundat rukavice, cinknout si lahváčem a makat dál. A neznal jsem všechny s kterými jsem si připil.
Škody se teprve sčítají, ale na ulici i v zaplavených zahradách je vidět, jak důležitý je lidský kontakt a osobní nasazení. Přes Facebook je možné zorganizovat sbírku, ale Facebook za nás lopatu do ruky nevezme.
