Když zazní slovo hovnivál, pamětníkům se vybaví scéna z filmu Marečku, podejte mi pero!, kde si tohoto brouka z čeledi vrubounovitých plete zkoušený Jiří Kroupa, ve filmu ztvárněný Jiřím Sovákem, s hrdobcem. Je to špatně, což on neví, jen si nechal špatně poradit. Jenže hrdobec není brouk. Dokonce samotné slovo použil zkoušený a zkroušený Sovák ve špatném tvaru. „Předně neříkáme hrdobec, ale hrdobce,“ opraví ho zkoušející. Jenže tím nevysvětluje, oč vlastně jde.
Jak je to s hrdobcem?
Hrdobci žijí i v Česku. Hrdobci jsou dokonce i mezi lidmi. Archaické, dnes už nepoužívané slovo hrdobec, znamenalo hrdého člověka a použil ho Jan Neruda ve svých Písních kosmických. „Nuž pojďte, páni, blíže, jen trochu blíže, hrdobci, jimž hrouda nohy víže!“
Jak je to se skarabem?
Posvátný skarabeus, správným jménem vruboun posvátný (Scarabaeus sacer) tedy v našich končinách nežije. Navíc bychom ho v ateistickém Česku nepovažovali za posvátného. Přece jen jde o hovnivála, jehož larvy se vyvíjejí v trusu. Uznejte sami, že být od mala obalený výkaly, není příliš božské. Brouk valící kuličku, která je větší než on, připomíná spíše k nekonečné těžké práci odsouzeného Sisyfa než boha Slunce.
V Palestině byla nalezena také pečetítka v podobě skarabea
Adolf Novotný, Biblický slovník
„Jedním z vysvětlení, proč staří Egypťané tolik uctívali brouka vrubouna posvátného neboli skaraba (zřejmě však všechny tamější druhy rodu Scarabaeus), je jeho příkladná, takřka mateřská péče o potomstvo. V Česku sice žádný druh tohoto rodu nežije, zato se zde vyskytuje několik příbuzných brouků s velmi podobným tvarem těla i způsobem života. A nejspíš tím nejnápadněji připomínajícím skaraba je chrobák vrubounovitý, slangově řečený hovnivál,“ vysvětlují Mladen Kaděra a Jiří Klváček v časopise Naše příroda.
Slunce vychází každý den
Ve slunci, jež vyjde, tedy znova se „narodí“ každého rána za úsvitu, viděli Egypťané znovuzrození. Přesně tak vnímali i vrubouny, tedy své posvátné skaraby, kteří v jejich mytologii zastupovali boha slunce Ra (Ré). Jedná se o velké zjednodušení, neboť panteon egyptských bohů byl velmi bohatý a ke slunci se jich vztahovalo hned několik.
Scarabeus a jeho stopy v poušti
Obyvatelé starověkého Egypta věřili, že skarabové existují pouze v samičí formě, a proto si mysleli, že vznikají sami ze sebe. Tedy „znovuzrodili se“. Jak dokládají nálezy tisíců předmětů, které měli zemřelí v hrobkách k dispozici (znovu narozený faraon by měl v pyramidě poměrně slušné vybavení). Posmrtný život nebyl pro Egypťany ničím nepřirozeným.
Víte, co je to hrdobec?
Posvátný skarabeus starověkého Egypta (Scarabaeus sacer) se vyskytuje na mnoha malbách a špercích. Egyptská kosmologie zahrnuje brouka skarabea valícího svou kouli trusu, přičemž koule představuje Zemi a brouk Slunce. Šest nohou, z nichž každá má pět článků (celkem 30), představuje 30 dní každého měsíce (ve skutečnosti má tento druh pouze čtyři články na noze, ale blízce příbuzné druhy jich mají pět).
Někteří lidé si například myslí, že Slunce po nebeské báni kutálí obrovský chrobák hovnivál.
Terry Pratchett, Pyramidy
Indičtí skarabeové rodu Heliocopris a některé druhy rodu Catharsius vytvářejí velmi velké trusové koule a pokrývají je vrstvou hlíny, která po zaschnutí tak ztvrdne, že se kdysi myslelo, že jde o staré kamenné dělové koule.
Slavná scéna s hrdobcem z filmu Marečku podejte mi pero.
Poněkud nechutná biologie
Na počátku léta se hovnivál zahrabává i s kuličkou a živí se jí. Později v sezóně samička klade vajíčka do koule trusu, kterým se po vylíhnutí živí larvy. Z hlediska čisté biologie se jedná o nádhernou ukázku využití živin a jejich cyklu v přírodě. Dospělí brouci většinou nepotřebují jíst nebo pít nic jiného, protože exkrementy jim poskytují jak vláhu, tak všechny potřebné živiny.
