Matkou plemene bengálských koček je americká genetička a chovatelka Jean Mill. I když byla vyhlášenou chovatelkou koček, důvod, proč se pustila do vytvoření nového plemene byl šlechetný. Jako odpovědná vědkyně chtěla napomoci záchraně divoké asijské bengálské kočky (Prionailurus bengalensis), kterou v masivní míře ohrožovalo pytláctví.
„Pokud si lidé budou moci koupit kočku, která by vypadala jako divoká bengálská kočka, nebyl by důvod zabíjet ve volné přírodě divoké kočky pro kožešinu a prodávat jejich koťata jako mazlíčky,“ ospravedlňovala své snahy, když v roce 1963 prvně zkřížila domácího krátkosrstého kocoura s asijskou divokou kočkou a tím položila základ pro vznik plemene. Dnes by takové vynucené páření ochránci zvířat bylo považováno za týrání zvířat.
Po smrti svého prvního (a zámožného) manžela na chvíli své chovatelské úsilí přerušila, když si našla druhého zajištěného manžela, pustila se v sedmdesátých letech opět do práce a postupně se blížila ke svému vysněnému cíli – domácí kočce se vzhledem a kouzlem kočky divoké. Původně novou rasu pojmenovala leopardette, z anglického názvu divoké kočky bengálské – Leopard cat, později se z ní stala prostě bengálská kočka. A tak dnes existují bengálské kočky dvě – jak ty divoké z Asie, tak vyšlechtěné americké plemeno.
Vítězné tažení
Cíl Jean Mill, tedy kočka se vzhledem divoké a temperamentem domácí, se definitivně povedlo naplnit. Genetičce se podařilo překonat problém sterility raných hybridů, v průběhu let byla přikřížena ještě jiná plemena koček jako třeba habešská nebo orientální. V osmdesátých letech plemeno prvně prezentovala na výstavách a v roce 1991 byla její snaha symbolicky završena metlou nejvyšší, když se bengálská kočka v USA prvně stala šampionem výstavy.
Kdy je ještě divoká a kdy už domácí?
Elegánka
Na rozdíl od prvních čtyř generací (F1 až F4), bývá pátá generace (F5) již považována za uznané plemena domácích koček a ne za hybridy. V praxi to znamená, že první až čtvrtá generace (F1 až F4) jsou kříženci mezi domácími a divokými, tedy právně divoká zvířata a jako taková podléhají určitým podmínkám chovu. Proto dnes renomovaní chovatelé chovají pouze čistokrevné bengálské kočky, již nejsou kříženy divoké nebo domácí kočky. Některé organizace ochránců zvířat přesto proti chovu bengálských koček bojuje, např. poměrně militantní PETA vyžaduje zákaz chovu.
Skok do Evropy se Bengálkám podařil koncem osmdesátých let, kdy se předvedly na prvních výstavách. Jejich divoký vzhled hned způsobil velké pozdvižení a nadšení, kromě nápadné kresby srsti se divokým kočkám podobá i stavbou těla, je svalnatá a přesto štíhlá, elegantní, s vysokýma zadníma nohama.
Přesvěčte sena vlastní oči, že kočka bengálská je skutečný elegán.
Divoký vzhled devizou
K divokému kouzlu bengálské kočky nahrává především její výstřední kožich. Má na něm zřetelné malé a kompaktní puntíky nebo větší a jakoby otevřené obláčky. Případně může být mramorovaná, to pak má různě široké polodlouhé fleky po celém těle. Tygří proužky žádané nejsou, naopak velmi ceněný je zlatý třpyt, v ideálním případě srst bengálky vypadá jako poprášená jemným zlatým pudrem.
Vzhled koček je pro jejich chovatele natolik důležitý a zásadní, že si neváhali stěžovat v redakci chovatelského časopisu, když se na titulce objevila bengálka tečkovaná, jak je možné prezentovat kresbu, která již je dávno out.
Výstřední charakter
Co se opravdu povedlo, je charakter plemene, bengálské kočky jsou opravu domácí šelmy. Nejsou agresivní, nedůvěřivé ani plaché jako šelmy. Jsou živé, zvídavé, plné energie, podnikavé, upovídané a mají skvěle vyvinuté sociální chování. Nejlépe jim je ve společnosti dalších koček, nepohrdnou ani přátelstvím psa. Majitelé navíc přísahají na inteligenci svých koček, zavřené šuplíky nebo dveře pro ně nejsou žádný problém. K tomu všemu po svých divokých předcích zdědily fascinaci vodou, v bezpečí není napuštěná vana ani akvárium. Sečteno a podtrženo mít doma bengálskou kočku není jen tak, rozhodně to není gaučový povaleč a někdy může ztropit i pořádný bengál.
