Britové, kteří se vypravili na objevitelskou výpravu, věděli, že jsou pod drobnohledem svých španělských a portugalských konkurentů. Měli tajné poslání, a tak se rozhodli pro lest.

Přírodovědná výprava na Tahiti

Přírodovědná výprava, která měla pozorovat přechod Venuše skrz Slunce na Tahiti, byla ideální záminkou. Vůči cestě na Tahiti za účelem rozšíření vědění mohl jen těžko někdo něco namítat. Hlavním deklarovaným cílem bylo pozorovat a změřit přechod Venuše přes Slunce, které mělo mít za následek zásadní zpřesnění navigace. To Anglie jako námořní a obchodní velmoc nutně potřebovala. Podle autora knihy Endeavour Petera Aughtona byl přínos pro navigaci prakticky nulový, ale dalo se tím zdůvodnit získání peněz na výpravu. Pokud by se jednalo jen o astronomická pozorování, proč byli mezi vědci – expedičníky významní botanikové své doby, Angličan Joseph Banks či Švéd Daniel Solander? A taky malíři, kteří měli zaznamenávat krajiny známé i neznámé. Tajným úkolem bylo najít tajemnou „terra australis“, o níž vědecké kapacity nepochybovaly.

Bárka

Trojstěžňová korveta (Bark) Earl of Pembroke měřila 32 metrů a původně sloužila jako nákladní loď. Její bachratý trup určený k přepravě uhlí po Severním moři vzbuzoval úsměšky a nikdo by nepředpokládal, že se může vydat na objevitelskou plavbu. Když byla roku 1768 spuštěna na vodu, nic nenasvědčovalo, že by se měla dostat do učebnic.

Měla být obyčejným dělníkem moře, jehož mourem pokrytá paluba se bude odevzdaně ploužit oceánem bez nároků na nějakou slávu. Výtlak 397 tun a šířka necelých devět metrů nezajišťovala posádce žádné pohodlí. Prvním náznakem jiné budoucnosti bylo, že ji britská admiralita koupila za 2800 liber, nechala renovovat a překřtít na Endeavour. Lodi velel člověk, jehož admiralita odmítla jmenovat kapitánem, protože neurozený původ by mohl narušit hýčkanou image britské aristokracie. Jmenování Jamese Cooka poručíkem muselo stačit. Cook na rozdíl od části posádky věděl, že se stává střelcem ve hře o zabrání dosud nenalezených území. Množství zásob naznačovalo, že nepůjde o krátký výlet k nejbližším ostrovům.

Tři a půl tuny zelí

Bylo naloženo dvacet tun mouky a lodních sucharů, 5455 litrů piva, 7274 litrů lihovin, 4000 kusů soleného hovězího a 6000 kusů soleného vepřového, 680 kilogramů cukru, loje, hrozinek, ovesných vloček, pšenice, oleje, vinného octa, sladu, 73 kilogramů hořčičného semínka, osm sudů hrachu a neuvěřitelných 3570 kilogramů silně zapáchajícího kysaného zelí. Což činilo 36 kilogramů (zelí) na člověka, jež v případě, že by se podařilo námořníky přimět k tomu, aby ho pozřeli, mělo posádku uchránit před obávanými kurdějemi,“ píše Peter Aughton v knize Endeavour, příběh první velkolepé námořní výpravy kapitána Cooka.

Později se kapitán lodi musel uchýlit k vtipnému psychologickému triku, aby „donutil“ posádku ke konzumaci zelí, které nebylo mezi posádkou nijak zvlášť oblíbené. Podávalo se u stolu v hlavní kajutě, a mužstvo tak mělo možnost vidět, jak si důstojníci nabírají dle libosti. Jakmile námořníci zjistili, že zelí je určeno pro vyšší šarže, pustili se do této potraviny s takovou vervou, že ani ne po týdnu musel být zavedený přídělový systém. Osmého srpna 1768 poručík Cook, kterému stejně všichni říkali kapitáne, odrazil z Plymouthského přístavu směrem k Madeiře.

Podívejte se sami, jak probíhala první Cookova objevitelská cesta

Zdroj: Youtube

Australské ztroskotání

Venuše prošla po své vesmírnými silami určené dráze, aniž by se jakkoli zabývala nicotnými tvory, kteří obepluli půl Země, aby to mohli sledovat. Zdálo se, že cíl expedice je naplněn a je možné se vrátit domů. Vyskytly se pokusy o dezerci, neboť náruče Tahiťanek skýtaly mnohem větší slasti než zelí, suchary a noclehy v podpalubí, které čekaly na většinu účastníků výpravy cestou zpět. Jenže podle tajných instrukcí admirality se pokračovalo v hledání bájné země. „Cook nechal postavit z kamenů konickou mohylu, do níž uložil stříbrnou minci s několika kulemi do mušket a korálky, a z jejího vrcholu nechal vlát kus staré vlajky. Tato část Nového Zélandu se mu velmi líbila a než loď zvedla kotvy, jménem krále tuto zemi formálně zabral,“ popisuje Peter Aughton zabrání Severního ostrova Nového Zélandu.

Maorové se tak stali podřízenými britského krále, aniž by věděli, kdo to je a kde přebývá. Vesnický stařešina dostal stříbrné trojpence a pár hřebíků s vyraženou královskou značkou. Na počest krále Jiřího III. byla vypita láhev vína, která se pak stala dalším z darů místnímu starci. Plavba pokračovala, náznaků, že kdesi je země přibývalo. Objevili se ptáci, kteří nezalétávali daleko od pevniny, ve vodě plavaly chaluhy a řasy odtržené ode dna, což se stává v zóně přílivu a odlivu. Mužem, který ze stěžně zařval „země na obzoru“, byl Zachariáš Hicks.

Plavba podél pobřeží se zdála bezpečnou, proto se Endeavour plavila i v noci. Nečekaný silný náraz na korálový útes, ostrý jako břitva, udělal díru do trupu lodi a Tichý oceán se začal tlačit do podpalubí. Kapitán Cook právě objevil Velký bariérový útes.

Zdroje: Bark Endeavour, ČRo, Aughton P.: Endeavour