Svaté muže můžete potkat v Indii všude. V bombajském metru, v supermarketu, v přístavištích lodiček, které vozí turisty na vyhlídky po posvátných řekách, ale největší koncentrace jich je kolem památek a sakrálních míst.
Dřevo pro mrtvého
Do Váránasí se v ideálním případě jezdí zemřít, v tom méně ideálním alespoň rituálně „pohřbít“ v plamenech. Pohřební hranice tam planou neustále a na pohřebních ghátech, které si můžete představit jako nábřeží, planou hranice neustále už po staletí. Není divu, že v okolí je akutní nedostatek dřeva. I tady funguje proces poptávky a nabídky.
Vzácné zboží je drahé a dřevo tady vzácné je. Jdete-li okolo pohřebního ghátu, téměř jistě se na vás někdo otočí s prosbou o příspěvek na dřevo pro mrtvou babičku, dědečka, strýce. A věřte, že Indové umí být velmi přesvědčiví.
White Baba ve Váránasí
„Jsem white baba. Nic po tobě nechci, jen ti dodám energii, můžeš mě obejmout,“ tvrdí čistý, bíle oblečený sadhu (svatý muž) ve Váránasí. Baba je slankové označení svatého buže. Váránasí je svědkem každodenních posvátných rituálů a koncentrace svatých mužů je obrovská. Někteří si skutečně žijí svůj svatý život, jiní pod rouškou „svátosti“ nabízejí za úplatu výlet do světa spojeného s tvrdými drogami. Kouření konopí je tady tiše tolerováno, já osobně jsem dostal několikrát nabídku „heroinového“ výletu.
Sadhu mě objal, přitáhl k sobě a volnou rukou mě jako zkušený celník poplácal po zádech a kapsách, bezesporu proto, aby zjistil, která z nich není prázdná. Měl smůlu, v kapsách byly jen papírové kapesníčky.
„Money belt“, tedy plochou taštičku s doklady a penězi jsem měl schovanou na břiše tak, aby ani pro mě nebylo jednoduché se do ní dostat a i kdyby se mu podařilo rozepnout přezku, tak by mi peněženka zůstala v kalhotách. Někdo to může označit za nedůvěru, já to beru jako preventivní opatření.
Muž jako malovaný džbánek
Další z posvátných míst, tentokrát na jihu Indie, je starodávné město Hampi. I tady se potulují svatí mužové, ovšem jeden mezi nimi vynikal. Každé ráno se objevil na ulicích, hýřil barvami, v dredech se mu kývalo paví péro a oblečení nevypadalo na to, že by spal v jeskyni. Na první pohled se od ostatních lišil tím, jak byl fotogenický. Věděl to a image byla hlavní součástí jeho byznysu. Nebyl ani tak svatý, jako spíše podnikavý a za focení chtěl poplatek. Na indické poměry ne malý a byla na něm vidět zkušenost. Zeptal se, odkud jste a podle toho si tipnul, kolik může požadovat. Od Američanů chtěl více než od Evropanů.
Svatý muž jako podnikatel
Nit za deset rupií
Nemám rád byznysmeny s esoterikou, kteří využívají genia loci daného místa. Když se mi jeden z nich snažil vnutit věštění budoucnosti, snadno jsem mu vysvětlil, že mám podobné schopnosti a na rozdíl od něj mu jeho nejbližší budoucnost řeknu zdarma. „Čeká tě zklamání z toho, že ze mě žádné peníze nedostaneš,“ řekl jsem jednomu z nich svou věštbu, která se v následující minutě ukázala jako pravdivá.
Na druhou stranu jsem si za deset rupií nechal u posvátného jezírka v Pushkaru přivázat na zápěstí „náramek“ smotaný z několika nití. Ten mi následně sloužil jako důkaz pro další podnikavce, že já už jsem svůj „iniciační příspěvek“ odevzdal.
Svatých mužů jsou v Indii tisíce a naprostá většina z nich je skutečně oddaná víře. Jenže kde jsou turisté, tam jsou peníze. Ostatně za fotku s „vojákem v americké uniformě“ zaplatíte i u berlínského Check Point Charlie v minulosti oddělující východní a západní část města. U Karlštejna se k focení nabízí sokolník s dravcem nebo sovou v „dobovém“ oblečení. To co nám přijde jako kýč, může cizincům přijít atraktivní. Jen v Indii je tomu naopak.
