Při snaze o dosažení jižního pólu byla ve hře lidská touha dosáhnout nemožného, vědecké i mocenské zájmy i prostá ješitnost jejich účastníků. Tragický příběh posádky výpravy Roberta Falcona Scotta a jeho čtyř druhů nese v sobě jeden zajímavý prvek. Scott si myslel, a hrubě se spletl, že lidé jsou v tažení saní výkonnější než psi. Tenhle omyl mohl být úhelným kamenem, který celou výpravu zabil.
„Na svých prvních polárních expedicích dával Scott psům denně půl kila speciálních sucharů. Netušil, že zvířata potřebují pro plný výkon šestkrát větší porce, a tak chybně usoudil, že psi jsou pomalí a pro cestu k pólu je zavrhl,“ vysvětluje Jaroslav Petr ve své knize Desatero pohybů.
V hlavní roli psi
Nor Roald Amundsen, který nejen, že jižního polárního pólu dosáhl, ale i výpravu přežil, naopak psy použil a krmil je adekvátně jejich potřebám a extrémnímu výkonu. „Denní dávku sucharů svým grónským psům vydatně vylepšoval tulením masem, tukem a také pemikanem – kalorickou bombou vyráběnou severoamerickými indiány ze zvířecího tuku, sušeného masa a sušených lesních plodů. Se šestnácti saňovými psy dosáhla jeho expedice 14. prosince 1911 jižního pólu a bez větších obtíží se vrátila na pobřežní základnu,“ dodává ve své knize Jaroslav Petr.
Na rozdíl od něj nechal Scott táhnout saně pomocí lidské síly. Při představě lidí zapřažených do saní, kteří pomalých krokem jdou za svým cílem, kterým je jižní pól, se do mysli vtírá představa, že něco takového nemohli přežít. Nepřežili.
Jsme slabí, psaní je těžké, ale kvůli sobě nelituji této cesty
Robert Falcon Scot
Husky a kyslík
Podle Jaroslava Petra načerpá netrénovaný husky do každého těla za minutu 175 mililitrů kyslíku. Ovšem pokud máte psa ve vrcholové formě, stoupne tato hodnota téměř dvojnásobně na 300 mililitrů kyslíku. Každý, kdo někdy dobíhal autobus ví, že tělo při namáhavém výkonu kyslík potřebuje. Proto dobíháme udýchaní. Profesionální cyklista, dejme tomu při výkonech na Tour de France, má spotřebu jako netrénovaný husky.
Takhle to vypadá na jižní pólu.
Je jasné, že Scott psy brutálně podcenil. „Pětičlenný tým bojoval přes Polární plošinu a nakonec 17. ledna 1912 dosáhl jižního pólu. Čekal na ně malý zelený stan, který Amundsen a jeho tým nechali na pólu asi před 35 dny. Klíčem k jejich úspěchu byly dobře vycvičené týmy grónských psů,“ píše na svých stránkách Antarctic Heritage Trust. Jižního pólu sice dosáhl, ale až po Amundsenovi. A navíc cestou zahynul, takže ani nezvítězil, ani nepřežil. Jeho cesta tak byla sice hrdinská, ale tragická.
Sibiřský husky
Huskyové jsou skvělí tažní psi
Tento pes zbarvený v kombinaci černé a bílé vznikl na Sibiři jako tažný pes. Postupně se v průběhu 19. století dostával s obchodníky ze Sibiře do Severní Ameriky. Využíval se k tahání saní, dnes je velmi oblíbený v soutěžích psích spřežení. Přestože v jeho názvu je „sibiřský“ a Sibiř je místem vzniku tohoto plemene, je sibiřský husky považován za americké psí plemeno. S oblibou byl pro svou houževnatost, sílu a výdrž používán na polárních expedicích.
Poslední slova
„Jsme slabí, psaní je těžké, ale kvůli sobě nelituji této cesty, která ukázala, že Angličané dokážou snášet těžkosti, pomáhat si a čelit smrti se stejně velkou silou jako kdykoli v minulosti. Riskovali jsme, věděli jsme, že je bereme; věci vyšly proti nám, a proto nemáme důvod si stěžovat, ale klaníme se vůli Prozřetelnosti, rozhodnutí udělat to nejlepší, co je v našich silách. Ale pokud jsme byli ochotni dát své životy tomuto podniku, který je pro čest naší země, apeluji na naše krajany, aby se postarali o ty, kteří jsou na nás závislí,“ napsal v deníku, který se našel spolu s těly.
