Dlouhá léta jsem se domníval, že se žádných zvířat neštítím. K mnohým mám přirozený respekt, jako například ke štírům či hadům, jinde je jasné, že „na mě mají“ díky své velikosti (slon) nebo instinktům (šelmy). Že se mýlím, jsem zjistil ve chvíli, kdy se mi na tělo přisála desítka suchozemských pijavic.
Osobní přiznání
Byla to naprostá náhoda. V thajském pralese jsem měl pocit, že mě na zádech něco svědí. Poprosil jsem kolegu, aby se mi podíval pod tričko. Byly tam pijavice. Ne jedna, ale několik. Následně se ukázalo, že další mám přisáté na nohách. Nic nebolí, jen po jejich odstranění z maličkého vpichu stále teče krev, neboť pijavice do těla pouští látku zabraňující srážení krve.
Pijavice přichycená v sandále
Je to logické. Pijavice, respektive naprostá většina z nich, se krví živí. Pokud by se rychle srážela, ucpávala by sraženinou vpich, a pijavice by měla problém. Hirudin je považován za nejsilnější přírodní protisrážlivou látku. V mém případě to znamenalo, jako kdybych vítězně odešel ze souboje na nože. Z více než desítky drobných ran tekla krev. Navíc jsem v jednu chvíli měl pocit, že jedna neodstraněná pijavice zůstala na zátylku, kam si člověk nevidí. V tu chvíli jsem je začal nenávidět.
Hirudin
Jsou nenápadné a extrémně „lepkavé“, dokáží se přisát během okamžiku. Stačí se otřít o list, číhají v trávě i na listech okolních křovin. Právě schopnost jejich suchozemského života je pro našince matoucí, protože od nás známe jen pijavice vodní. Navíc vás na napadení neupozorní bolest, jakou známe například od bodnutí komára.
Podívejte se, jak se využívaly pijavice v medicíně.
Co jsou zač?
„Pijavky jsou červi draví, masožraví, kteří loví drobnější zvířata nebo se živí ektoparasitickým způsobem, sajíce na větších tvorech krev. Většina pijavek žije ve sladké vodě. V teplých krajích je řada suchozemských pijavek a v čeledi Ichthyobdellidae jsou i druhy mořské,“ napsal roku 1952 ve své Zoologii bezobratlých přední český zoolog Julius Komárek. Jeho slova, jen doplněná o nové druhy, platí stále.
Co s tím
Ideální je prevence, tedy vyrazíte-li do thajského, vietnamského nebo malajského pralesa, mějte pevné boty a dlouhé kalhoty, ideálně zastrčené do ponožek. Sice to neodpovídá módním trendům, ale na ty se v pralese nehraje. Někdo si dokonce bere i návleky jako při vysoké sněhové pokrývce. Australané, kteří mají s pijavicemi taky bohaté zkušenosti, doporučují olej z eukalyptů. Otázkou je, zdali jakýkoli repelent pomůže, když lákadlem jsou otřesy způsobené jdoucím člověkem či zvířetem, a nikoliv jejich odér. Kuřáci doporučují cigarety.
Tehdy v Thajsku jsem nevydržel a pomocí prstů a kapesníku (pijavice jinak kloužou a velmi špatně se jich zbavuje) jsme je natvrdo odtrhávali. Ranku chce pak okamžitě zalepit, aby se alespoň trochu ucpala, než se obnoví schopnost krve srážet se a tvořit strup. Přestože se stále objevují nové druhy, což je dobrá zpráva pro pralesní biodiverzitu a špatná pro turisty, osobně jsem se seznámil s tím nejběžnějším druhem. Jmenuje se příhodně pijavice pralesní (Haemadipsa sylvestris).
Zdroje: Pijavice – determinace vodních bezobratlých, Leaches
