Staré město Li-ťiang se probouzí do nádherného dne. Takové ráno dokážou vykouzlit jen hory. Zalykáte se vzduchem, který vám bez varování vletí do plic v uličkách starých osm století. Slunce rozsvěcí jeden zlatočervený lampion za druhým, hraje si v srsti zívajícího psa a tančí ve světle zeleném listí stromů, svěžím jako jaro v Jün-nanu. Zdobené dveře dřevěných domů se postupně začínají otevírat. Obyvatelé Starého města odemykají své krámky. Stařec s dlouhým bílým vousem tančí v ladných pohybech bojového umění svou ranní rozcvičku na kamenné dlažbě, která tu leží již od počátku vlády dynastie Jüan. První císař této dynastie, chán Kublaj si zvolil toto město na náhorní plošině ve výšce 2400 m n. m. za centrum své vlády. Li-ťiang začal rychle vzkvétat a brzy se stal centrem kultury i obchodu mezi Jün-nanem, centrální Čínou, Tibetem a Indií. Dodnes je z místní architektury cítit tehdejší prosperita a mnoho obchodů nabízí nádherné ukázky řemeslného umění. Rád bych obdivoval krásy starého města, ale můj průvodce již čeká. Je třeba vydat se na cestu do hor, za jedním z nejvzácnějších primátů světa – langurem Bietovým.
Záhadní tvorové žijící vysoko
Projíždíme hlubokým údolím červené řeky. Jaro se pomalu probouzí a s ním i obyvatelé vesniček. Začínají připravovat svá políčka k osetí. Všude kvetou broskvoně a vítr je příjemně vlahý. Brzy se ale vytrácí, vystřídán svým chladnějším bratrancem z hor. To když opouštíme údolí a začínáme stoupat. Endemičtí languři, které lze najít pouze v této části Číny, žijí totiž ve výškách nad 3000 m n. m. Žádný ze známých primátů mimo člověka neobývá tak vysoko položená místa. Tlupa těchto nádherných opic byla pozorována dokonce ve výšce 4700 m n. m. Jsou to velmi záhadní tvorové. Přispívá k tomu i fakt, že do roku 1990 byli pro okolní svět téměř neznámí. Dodnes je nechová žádná zoologická zahrada na světě mimo území Číny. K rozšíření poznatků o jejich životě nepřispívá ani jejich polokočovný způsob života a složitý terén, který je jim domovem.
Kuřecí krev
Sedíme schoulení kolem kamenného stolu na nízkých židličkách. Je zima. Uprostřed desky stolu je díra a v ní kotlík s horkou polévkou. Můj průvodce, dva vysloužilí vojáci, starající se o ubytovnu, kterou ani nenajdete na mapě, a já. Poměrně luxusní zařízení nemá ani webové stránky, jako by neexistovalo. Moji spolustolovníci jsou Tibeťané. Trochu stoupnu v jejich očích, když prohlásím, že jsem byl taky na vojně. To, že jsem seděl ve štábu jako písař, si nechávám pro sebe. Ať si tu image veterána nezkazím. „Dej si, to je kuřecí krev,“ jsem pobídnutý k jídlu. Honím černou hmotu hůlkami v kotlíku, dokud nenarazím na kuřecí pařát. Ten s díky odmítám. Po opraženém špeku z místních černých vepřů jsme dostatečně zásobeni energií na cestu za langury. V národním parku Tacheng existuje poměrně habituovaná skupina těchto opic, které jsou známy pod několika jmény, Black Snub-nosed Monkey, Yunnan Snub-nosed Monkey, Yunnan Golden Hair Monkey nebo Black Golden Hair Monkey. Ještě, že v češtině pro ně máme pouze jeden název – langur Bietův.
Přesně vymezený čas
Vláčím se do kopce s fotovýbavou, střídán průvodcem, abych úplně neodpadl. Spěcháme. S tlupou langurů můžete totiž strávit pouze přesně vymezený čas. Po jeho uplynutí vás strážci, kteří se s nimi pohybují celý den, nemilosrdně vykážou. Na konci pastviny hoří ohýnek, hřeje se u něj languří stráž. „Pohybujte se po okraji pastviny. Nevstupujte do lesa. Nepřibližujte se příliš blízko!“ překládá mi průvodce pokyny strážců. Mám štěstí. Languří rodina se pohybuje mezi nejbližšími stromy. Ani nevím, kolik jich přesně je. Vytváří rodinné svazky od dvaceti do šedesáti jedinců. Dostupné zdroje uvádějí, že nikdy nebyla viděna skupina větší než sto jedinců. Mezi stromy je nemám šanci počítat.
Legenda o yettim
Jsou neuvěřitelně nádherní a zvláštní. Samec, který sedí pár metrů ode mne a okusuje větev s pupeny, má modro růžový obličej, postrádající nos. Jen dvě tmavé dírky ve tváři. Dlouhá černo bílá srst připomíná pláštěnku. Pomáhá mu přežít extrémní podmínky, ve kterých žije. Břicho a hrudník jsou žlutobílé. Působí mohutně. Odhaduji ho bez ocasu na necelý metr. Kolem něj se pohybuje harém samic s mláďaty. Samice je výrazně menší. Sleduji hru dvou mláďat a chvílemi zapomínám fotit. Nejsou už úplně bílá jako novorozenci. Mají spíše barvu kávy s mlékem. Na hlavě jim srst vytváří legrační šošolku. Hned když jsem je zahlédl, jsem věděl, kde filmaři berou předlohy pro ztvárnění yettiho v dětských filmech. Vždyť bájný yetti vlastně obývá stejný biotop, ve kterém languři žijí. Snad i odtud pochází legenda?
Pohřbívači mrtvých
Slunce pálí a opice začínají polehávat, prohrabávat si srst a usínat. Nejteplejší část dne tráví odpočinkem. I můj čas s nimi se krátí. Ještě pár snímků a… najednou je po klidu. Křik, lámání větví, tlupa je na nohou. Samec, který mi s vyceněnými zuby a vlající srstí přijde obrovský, běží přímo proti mně. Za ním další dva. To nevypadá dobře. Kolem mě nikdo jiný není. Jsem tedy cílem jejich útoku. Ztuhnu a čekám. První samec proletí kousek ode mě. Uf! I další dva mě minou. Jde o vyřizování účtů mezi nimi. Když se vracejí přes pastvinu, vidím, že ten pronásledovaný má jen tři končetiny, přesto se pohybuje bez problémů. A zase je v tlupě mír. Sednu si k ohni vedle strážce, který je tu ze všech nejdéle. Každý den se stará o klid tlupy.
Opice si jdou, kam chtějí, strážci je pouze následují. Většinou mění stanoviště každý druhý den. „Co je na nich nejzvláštnější?“ ptám se muže v maskáčové bundě. Zamyslí se. „Jsem s nimi už téměř dvacet let. Za tu dobu jsem nikdy neviděl mrtvé zvíře. Oni své mrtvé pohřbívají vysoko v horách,“ pronese vážně. Zástup plačících langurů, odnášejících své mrtvé do hor, asi jako vědecká teorie neobstojí. Pro mě se ale languři Bietovi stali ještě tajemnějšími tvory velehor, než když jsem za nimi do Číny odlétal.
O autorovi
Petr Slavík je wildlife fotograf
Petr Slavík je wildlife fotograf, na svém kontě má ocenění fotograf roku v rámci soutěže Czech Nature Photo a další ocenění z mezinárodních soutěží. Jeho vášní jsou náročné expedice za vymírajícími druhy živočišné říše. Návraty k horským gorilám do Ugandy, putování s himálajskými pastevci za sněžným levhartem nebo hledání „šedého ducha pralesa“ v zelené džungli Bornea jsou jen některými z bohatého výčtu cest. Petr je autor fotografických publikací Divoká srdce, Blízká setkání a spoluautor knihy Divoká planeta, tvůrce námětu a producent filmové trilogie Ve stopě predátora. Organizátor a průvodce expedic do nejodlehlejších koutů divočiny. Ambasador fotografické značky pro Českou republiku.