Prastará vzpomínka
Původní plán byl, že vyfotím východ slunce nad hraničním kamenem. Jenže 1221 metrů vysoký Kremeněc byl toho rána v mlze a okolo bylo nepříjemně mokro. Došlo mi, že tentokrát z fotky nebude nic. Ani nemělo smysl vylézat ze spacáku, který byl v suchu pod střechou jednoduchého přístřešku. Najednou se z mlhy ozvalo skleněné cinkání a pomalu se vynořil chlápek s batůžkem a lahvemi vodky. Mířil na slovenskou stranu a taky se na chvíli schoval.
A nezapomněl „hosta z Česka“, který navíc umí polsky, pohostit něčím na zahřátí. Za chvíli na vrchol dorazili Slováci s borovičkou (vrcholový panák) a taky se stavili v přístřešku. A po nich přistála na stole becherovka, kterou vytáhli dorazivší Češi. Byl jsem jediný, který je neměl čím pohostit, protože jsem s něčím podobným nepočítal. Myslel jsem si, že když přespím na vrcholu, budu tam sám. V noci to platilo, ráno už bylo všechno jinak.
Na hranici s Ukrajinou
Dnes, když se řekne ukrajinská hranice, většinu lidí napadne válka, která se odehrává jen pár stovek kilometrů od slovenského území. Vydat se na ukrajinskou hranici tedy nezní nijak lákavě a Kremeněc je méně frekventovaný. To ale neznamená, že by byl méně krásný, naopak, menší lidská přítomnost svědčí přírodě. Oblast Bukovských vrchů patří mezi nejpozději a nejméně osídlené oblasti Slovenska. Velkou část obyvatelstva zde tvoří příslušníci rusínské menšiny, což v praxi znamená trochu specifickou slovenštinu. I v Československu narození Češi, kterým běžná slovenština nedělá problémy, tady občas narazí na to, že se „nechytají“.
Samotný Kremeněc, který se za první republiky jmenoval Kremenaroš, je nejvyšším vrcholem slovenské části Bukovských vrchů. Dnes je v tomto místě národní přírodní rezervace Stužica, která je od 28. února 2007 zapsána na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Pravděpodobnost, že narazíte na rysa nebo vlka není úplně nulová, sám jsem měl štěstí jen na pobytové znamení, tedy výkaly. Takže vlka jsem neviděl, důkaz jeho přítomnosti ano. To, že tady vlci jsou, potvrdili i vesničané ve Stužici, samozřejmě s dramatickým akcentem, jak se bojí o ovce, ale co se dá dělat. „Vlci tady byli vždycky,“ dodali a já raději nepřiznal své fotografické plány a fakt, že budu spát venku v lese. Vlky ani východ slunce jsem nevyfotil, zbytky zaniklých dřevařských úzkokolejek ano, stejně tak jako mohutné duby, obří jedle a zajímavé dřevokazné houby na jejich přirozeně se rozpadajících kmenech.
Podívejte se na ukrajinsko-slovensko-polskou hranici. Toto je vrch Kremeněc.
Pozor na místní. Jejich zbraní je borovička
Místní ve vesnicích jsou nesmírně pohostinní, čím menší vesnice, tím více. Což v sobě nese jisté riziko. Mnozí milují borovičku a rádi si s vámi připijí. Nejednou. Na chuť tohoto alkoholu si možná vzpomenete na slunných stráních, kde jalovec přirozeně roste. Tehdy jsem jalovcové bobule nasbíral a přivezl domů. Když se pekly spolu s masem a provoněly kuchyň, připomínaly mi chvíle strávené v Bukovských horách.
Zdroje: Šlápoty, Turistický průvodce Slovenskem, UNESCO