Nejdříve si ujasněme pojmy. Jižní polární záře – aurora australis – svítí v Antarktidě, severní polární záře – aurora borealis - září v Arktidě). Ve středních zeměpisných šířkách se vyskytuje jen výjimečně.
V učebnicích se dočteme, že je to světelný úkaz, který nastává ve vysoké atmosféře Země ve výškách od 90 km až do několika set metrů. Je výsledkem poruch v magnetosféře Země způsobených slunečním větrem. Výraznější polární záře vznikají v důsledku vyšší rychlosti slunečního větru z koronálních děr a výronů koronální hmoty. Jak to celé zní vědecky, tak samotný úkaz bývá mystickým, překrásným, nezapomenutelným zážitkem.
V životě jsem měl to štěstí, že jsem ji viděl několikrát a dnes můžu říct, že se ze mne stal občasný amatérský lovec aurory. Je to docela napínavá záležitost, která si vyžádá trochu zkušeností, spolupráci s moderními mobilními aplikacemi, značné úsilí až posedlost a konečně obří trpělivost.
Začalo to před pár lety trochu náhodou na Islandu. Těšil jsem se na gejzíry, ledovce a sopky. Teprve náhoda mne uprostřed pobytu ukázala, že právě Island je jedním z nejbližších míst, kde lze polární záři pozorovat. Večer v ubytovně daleko od Reykjavíku jsme se šli nadýchat čerstvého vzduchu. Otevřu venkovní dveře, otřesu se zimou, kouknu do tmy noci a najednou zcepením. Z temného nebe září klikatící se cáry světla, které připomínají roztrhanou divadelní oponu. „Koukejte, aurora,“ vypálím na kamarády, které to však moc nevzrušuje. „Ale prosím tě, to jsou světla Reykjavíku,“ slyším od nich.
Úchvatná podívaná.
Začalo to na Islandu
Nevydržím to a jdu pro majitelku chaty. „No, to je polární záře přece. Jen je dneska taková divná, ne moc výrazná,“ mávne Islanďanka znuděně rukou. Já se samozřejmě dmu pýchou, ten okamžik zažehává kariéru lovce. Jenže to není žádná legrace. Od té doby jsem byl několikrát v severních končinách, třeba Kanady, Finska, ale auroru jsem dlouhá léta neviděl. Až loni, při cestě do Kanady za synem.
Všechno začal právě on vyprávěním o tom, jak šel večer v horském středisku Whistler pozorovat k jezeru auroru. Místo ní potkal medvěda. Nic se mu naštěstí nestalo, ale auroru neviděl. Když jsme ho pak vytáhli na týdenní výlet po Skalistých horách, už měl nachystanou speciální mobilní aplikaci „Aurora“, která je užitečným nástrojem pro všechny lovce polárních září.
Zázračný KP index
„Koukej tati, tady je KP index, který ti ukazuje pravděpodobnost, zda ji uvidíš či nikoli". Je to globální indikátor její aktivity na stupnici od 0 do 9. Tady mapa, která ukazuje nejbližší oblast polárních září. Tady pravděpodobnost pozorování v procentech během následující půlhodiny po pěti minutách. Taky oblačnost, která může všechno pokazit, nebo KP předpověď na týden dopředu.
Od toho okamžiku jsme neustále sledovali, kde bychom mohli auroru ulovit. Několik dní ale jako na potvoru nic. KP index na nule a na mapě byl nejbližší cíp aurory 1500 km na severovýchod od nás, kdesi v kanadské divočině. Až za čtyři dny poplach. „Tati, je to tady!“ ukazuje syn nadšeně ukazatele v aplikaci.
Jsme v ubytovně na Saskatchewan River Crossing na pomezí národní parku Jasper a Banff uprostřed Skalistých hor. KP index září velepozitivními procenty a mapa ukazuje, jak se k nám polární záře přibližuje na desítky kilometrů ve směru od Edmontonu.
Něco tam fakt je
Vybíháme do chladného večera na terasu. Na nebi nic. „Tati, koukej, nejlepší to bude asi za dvě hodiny". Od té doby jsem venku snad 20x. Pohled vzhůru na oblohu a nic. 22h, 23h, 23.10, 23.20, 23.25… Najednou tam něco je. Není to ta fantastická nebeská opona. Ale něco tam je. Fotíme jak šílení pomocí mobilů, jenže moc toho na fotkách stejně vidět není. Ale něco tam je.
„Nasedat do auta, jedeme někam, kde nebude žádný světelný smog,“ velím. Míříme po silnici č. 11 směr Edmonton do totální divočiny. Za pár kilometrů na malém odpočívadle vysedáme. „Pozor na medvědy,“ varuje Kryštof, ale nikdo ho neposlouchá. Všichni zírají na tu krásu. Není to zářivá nebeská opona, ale je to na 99,9 % aurora. Ráno před chatou potkáme jednoho z rangerů, kteří obhospodařují celou oblast zdejších národních parků. „Promiňte, můžete se na něco kouknout, je to ona?“ a ukazuju noční fotku z mobilu. „Jasně že je, polární záře jak vyšitá. Není, kdo ví co, ale je to ona. Tak máte zářez a nikdo už vám ho nevezme.“ Za pár měsíců vybíhám snad 20x z domu na jednom pražském kopci a vidím ji zas. Polární záři jak vyšitou. Tam, kde by ani neměla být vidět. Přitom je ještě hezčí, než ta v Kanadě. Mám další, překvapivý, neskutečný zářez. Stal jsem se lovcem…
Text: Petr Pravda
