Nejjedovatější had?
Určit, který druh hada je nejtoxičtější je složitější, než se na první pohled může zdát. Zatímco někteří mají méně toxický jed, ale do oběti jsou schopni vstříknout velkou dávku, jiní zase mají jed prudší, ale nemají takovou zásobu. Navíc se jedy liší svým účinkem. Zatímco hemotoxické jedy způsobují poruchy krevní srážlivosti, což může vést ke smrti vlivem rozpadu krevních destiček, neurotoxické jedy způsobují poruchy na nervosvalové ploténce, vyvolávají křeče a poruchy dýchání. Krutá smrt nastane udušením při plném vědomí. „Množství sušiny jedu dospělé zmije obecné nepřesahuje 15 mg, což je asi 60 % odhadované letální dávky pro dospělého člověka. To však neplatí pro dítě,“ píší Lenka Foltýnová Caisová a Vladimíra Caisová v materiálu Šokový stav a další komplikace po uštknutí jedovatým hadem.
Štíhlovka druhu Coluber ravergieri zakouslá do lidského prstu
Obecně se za nejjedovatějšího hada považují taipan menší (Oxyuranus microlepidotus), vlnožil (Aipysurus duboisii) a vodnář dvoubarvý (Hydrophis platurus). Disponují nejtoxičtějším jedem, ale v případě vodnáře a vlnožila jde o vodní hady, takže setkání s člověkem je vzácnější. Na souši je dobré se zdaleka vyhnout kobrám a pakobrám. Zejména pakobra východní (Pseudonaja textilis) má díky své agresivitě a snaze útočit i při drobném vyrušení, extrémně špatnou pověst. O nejdelším hadovi světa, nově objeveném druhu anakondy jsme už psali.
Podívejte se na bleskurychlé akce hadů v přírodě.
Žijí štíři u nás?
Jakkoliv štíra vnímáme jako exotického tvora, skutečně ještě v nedávné minulosti jedna lokalita přirozeného výskytu u nás byla. Nacházela se na Slapech a výskyt štírů tam byl extrémně vzácný. Přitom Bohuslav Balbín tvrdí, že „v horkém létě roku 1644 škorpiony v Praze osobně viděl.“ Jelikož si místní nebyli jisti, co vlastně viděl, tak jeho tvrzení přezkoumal odborník, jež potvrdil, že Balvínem pozorovaní štíři jsou „praví a vskutku jedovatí“. Možná, že vzhledem k současnému klimatickému vývoji se štíři do teplých částí Čech a Moravy vrátí. „Nikdo neví, jestli se tito tvorové vyskytli na Slapech přirozeně, tedy zda tu přežívali z teplejších období na počátku středověku. Druhou možností je, že sem byli zavlečeni, například lodní dopravou nebo s nějakými kameny z jižní Evropy a nalezli tu natolik příhodné podmínky, že se rozmnožili. Poslední možností je, že je zde prostě někdo vysadil,“ napsal v roce 2014 Stanislav Drahný v časopise ABC. Aktuálně se lokalita na Slapech považuje za „štírů prostá“, což ale neznamená, že se v puklinách mezi kameny nějací jedinci neukrývají, jen unikli lidské pozornosti. Nebylo by to poprvé, co se zdánlivě vyhynulé zvíře „zázračně“ objevilo.
Velmi jedovatý štír druhu Androctonus australis ze severní Afriky
Nejjedovatější štír
Za nejjedovatějšího štíra je považovaný druh Leiurus quinquestriatus a bohužel jde o relativně běžný druh vyprahlých pouštních a křovinatých oblastech po celém Středním východě a severní Africe. Takže dovolená v Jordánsku, Egyptě, nebo Maroku nemusí být tak bezpečná, jak brožury cestovních kanceláří tvrdí. Štíři se považují za extrémně odolné živočichy, přežijí dlouhou dobu bez potravy a dokonce zvládli i vysoké dávky radioaktivního záření.
Zdroje: Šokový stav a další komplikace po uštknutí jedovatým hadem, příroda do kapsy, ABC, ZOO Praha, Radioresistance of scorpions
